ŽIVOT VE SVĚTLE
Každý vidí svůj život jinak, jinde. Při pohledu na některé klipy mi běhá mráz po zádech a říkám si: „ To se k hudbě, která je zajímavá, nedá vymyslet něco příjemného pro lidské oko, co by mladé lidi nenutilo brát drogy?“ Já vím, jen v porodnici jsme si rovni, pak už každý vyrůstáme v prostředí, které nás nějak ovlivní, ale najdou se přesto tací, které to žene úplně jinam ……
V mém světě bylo slunce, stromy, voda. Zněla v něm hudba, bílé závěsy… Snila jsem o velké místnosti plné oken, vlajících záclon a kytek v podkroví, s výhledem na dominantu města plného věží a na řeku, kterou bylo slyšet zpívat. Často jsem sedávala na lavičce v parku Starého hradu a pozorovala ostrovy a mosty. Bez toho jsem si svůj další život neuměla představit.
Měla jsem přítele, byl klidný a rozvážný, s vysokou štíhlou postavou a vousem a když mluvil, smály se mu oči. Kromě knih a Mozarta měl rád hory a přírodu, jen tak, všeobecně a to nás spojovalo. Protože často vyprávěl o skalách, zalíbil se mi ten svět ticha a lidského úsilí a chtěla jsem jej vidět zblízka, ale nebyla jsem zpočátku ve výškách moc jistá a tak jsme raději jezdili do Beskyd, na Valašsko. Tam jsme lehávali pod modrou oblohou a spřádali sny o budoucím životě. Anebo na Jadran, lidé tam byli veselí, moře, slunce a volnost, to všechno byly nádherné prázdniny.
Žila jsem v tom krásném snu plném hudby a tance, když ho náhle zasáhla bota okupanta, vojáka, který měl být přítel a místo toho na nás mířil zbraní a udiveně zíral na ten zmatek, který způsobil.
Ještě před měsícem jsem tvrdila, že se to nestane, ale když mě 21.8.1968 vzbudila maminka slovy: „Už nás obsazují“ a já slyšela přilétat letadla, věděla jsem, že je zle. Všechno začalo být šedivé a nesmyslné. Více <a title="Deník Vlasty G." href="?typ=SE1A&showid=384″ target=_blank>ZDE
