Bez malování si neumím život představit

ČASOPIS Moje zdraví - příběh pacientky s RS. Už jako malá snila o tom, že bude malířkou. A zpočátku Jitce Lustyk (34) její sny téměř vycházely. V Litomyšli začala studovat restaurátorství a po práci měla celkem dost času na vlastní malování...

Moje zdraví str. 56 Můj příběh, Ivana Matyášová

Už jako malá snila o tom, že bude malířkou. A zpočátku Jitce Lustyk (34) její sny téměř vycházely. V Litomyšli začala studovat restaurátorství a po práci měla celkem dost času na vlastní malování. „Drobné“ zdravotní problémy zaháněla mávnutím ruky.

Odedávna přece doma slýchala, že ženské na Vysočině bývají ocelově zdravé a nikdy nestůňou. V jejím případě se ale tohle optimistické proroctví nevyplnilo. Nemoc sice nakonec nezahnala, ale svůj život si bez malování ani dneska nedovede představit.

Rozmlžený čas

Ke konci studia na soukromé škole restaurování a konzervačních technik v Litomyšli se spolužačkou opalovaly dřevěné dveře v sakristii. A právě při téhle práci si Jitka povšimla, že občas přestává vidět a podivně zakopává. Kdoví, možná to tehdy ještě sváděla na chemikálie, které při práci používaly, nebo na únavu… V každém případě by nejspíš hned tak k lékaři nešla nebýt příhody, která se jí stala u plaveckého bazénu. „Na stěně tam visely obrovské hodiny, ale já je viděla pouze rozmazaně,“ přiznává Jitka. „Kamarádce bylo divné, proč se jí vyptávám na čas.“ Díky ní se také nakonec k doktorovi vypravila.

Létavci z plátna

Ještě na nemocniční chodbě měla intenzivní pocit, že tady zdržuje zbytečnostmi. Mladý doktor z očního však byl jiného názoru. Navrhl okamžitou hospitalizaci a nasadil první dávku kortikoidů. „Jakmile jsem vyšla z nemocničního areálu, bylo mi jasné, že musím honem malovat, třeba i hořčicí přímo na stole,“ vrací se ke svým tehdejším pocitům Jitka. Na plátně se jí tehdy pod rukama narodil první „létavec“ – člověk, který se bez ohledu na zemskou gravitaci odráží od země a letí. Také ji tehdy přitlačila neznámá nemoc na chvíli k zemi, ale přesto si nechtěla jen tak nechat přistřihnout křídla. Vždyť byla teprve na samém začátku. Se svou studentskou láskou se přestěhovala do Prahy a získávala první restaurátorské zakázky.

Půlroční nejistota

Od lékařů dostala doporučení na magnetickou rezonanci do Brna, kde tehdy byla čekací lhůta půl roku. Mezitím lepší dny střídaly horší. „Přítel mi napřed říkal, že ta moje mlhovina je vlastně moc hezká, ale nakonec se se mnou rozešel,“ shrne Jitka stručně konec vztahu. Po půlroční nejistotě se ve svých třiadvaceti letech od lékaře dozvěděla diagnózu: roztroušená skleróza.

Když se svého dědy opatrně vyptávala, co vlastně tahle nemoc znamená, bezelstně jí řekl: „Holčičko, to není žádná sranda, na tuhle nemoc se i umírá.“ Podrobnější informace o svém onemocnění, které získala od lékařů, sice nebyly tak pesimistické, ale v každém případě naznačovaly běh na dlouhou trať. Přesto odmítala brát nemoc příliš vážně a věřila, že nejpozději do třicítky se ze všeho otřepe a zase bude v pořádku. Příliš úzký ostrůvek.

Zdravotních obtíží, které jí ztěžovaly život, však spíš přibývalo. Obyčejná jízda tramvají pro ni často byla velkým dobrodružstvím. Měla obavy z toho, aby neztratila rovnováhu a neupadla do kolejiště právě ve chvíli, kdy přijíždí tramvajová souprava. Navrch ji věčně pronásledovaly deprese a nezvladatelná únava.

Nepomáhala dokonce ani nejmodernější léčba. Sehnat restaurátorskou zakázku pro ni bylo čím dál tím obtížnější. Nakonec musela uznat, že šplhat s podobnou nemocí po lešení a nosit těžké kbelíky opravdu není možné. Přesto věří, že se časem najdou správné léky i pro ni nebo objeví nějakou jinou možnost jak se s chorobou poprat.

Pročistit si organismus

Zrovna nedávno se zájmem poslouchala v rozhlase vyprávění herce Jaroslava Duška o obrovské sebeuzdravovací schopnosti organismu a léčebném půstu. Jitka cvičí dlouhá léta jógu, která má k podobné filozofii blízko, snad proto zbystřila pozornost. „Jogíni drží půsty většinou o novu a úplňku, aby si pročistili organismus,“ říká. „Nebylo to tedy pro mě nic nového, snad jen posunuté trochu jinam a správně zacílené.“ Docela ráda by léčivou sílu půstu vyzkoušela, ale přece jen se chce ještě před tím poradit se svou ošetřující lékařkou, které od začátku důvěřuje a ví, že se jí může s čímkoli svěřit.

Věří na osud

Říká, že nemoc z ní udělala fatalistku. Věří, že to, co se má stát, se prostě stane. V souvislosti s nemocí začala také víc zpytovat sebe a své okolí. „Myslím, že nejlepší pomocnou ruku člověk najde na konci svého prstu,“ říká realisticky Jitka. „Zatím mi prostě vyhovuje být sama, nikoho neobtěžovat svými problémy.“ Zároveň však přiznává, že je jen poloviční samotářka. Její maminka sice žije na Vysočině, ale kdykoli je zapotřebí, vždycky u ní najde tu správnou oporu. Když se jí před lety podařilo vyhrát výtvarnou soutěž a získat minibyt v Praze, právě maminka jí nejvíc pomáhala se zařizováním pokojíku, který je zároveň ateliérem.

Malířka i učitelka

Kupodivu se Jitka i přes všechny zdravotní problémy považuje za dítě štěstěny. „Už proto, že jsem se narodila v tomhle státě, který dává zdravotně postiženým peníze,“ dodává na vysvětlenou. „Není to tak všude.“ Ale jen na peníze od státu určitě spoléhat nechce.

Aby mohla alespoň trochu zůstat u své profese, začala na soukromé škole v Litomyšli studovat nově otevřený obor restaurování a konzervace uměleckých děl na papíru a příbuzných materiálech. Na školné si zpočátku vydělávala prodejem svých obrazů. A když škola přešla pod státní Univerzitu Pardubice, získala i diplom v tomto oboru. Právě teď jedná s pražským Židovským muzeem, zda by pro něj nemohla pracovat.

Občas doučuje angličtinu, ale hlavně se snaží malovat.

Před časem se katalog z její výstavy dostal do rukou advokátovi Mgr. Jindřichu Šimberskému, který je dnes, jak s nadsázkou říká, jejím hlavním „donátorem“.

Duhové vystavování

Dvakrát také vystavovala své obrazy spolu s dalšími pacienty, kteří trpí roztroušenou sklerózou, na výstavě nazvané „Cesta za duhou“. A nejen díky ní poznala lidi, kteří jsou na tom podobně jako ona sama. Přátele našla i ve Sdružení mladých sklerotiků, v němž ovšem na věku moc nezáleží. Otevřené je totiž všem, kteří jsou mladí duchem, i když jim je třeba devadesát. „Pořádají různé akce, byla jsem s nimi například i v Chorvatsku,“ vzpomene Jitka. „Občas se také jen tak scházíme a bavíme se třeba o tom, jak který lék zabírá. Navzájem si dodáváme energii.“ A právě ta je v některých chvílích určitě potřebná. Už jen k tomu, aby pacient zvládl docela „obyčejné“ věci, jako je nákup nebo vlastní hygiena.

Upřímně řečeno by ale Jitka v budoucnosti přece jen ráda zvládla něco víc. Především uzdravit se a být dobrou malířkou. A kdyby našla správného partnera, s nímž by založila rodinu, pak by podle vlastních slov byla šťastná jako blecha.

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email
Bitnami