Jitka Lustyk

HN, Víkend; Kdybych měla namalovat lidskou bolest, zklamání, prázdnotu a beznaděj, asi bych protrhla štětcem čisté plátno. Zatím jsem nic podobného neudělala...

Kdybych měla namalovat lidskou bolest, zklamání, prázdnotu a beznaděj, asi bych protrhla štětcem čisté plátno. Zatím jsem nic podobného neudělala. Naopak moje obrazy ženských a mužských postav jsou optimistické, barevné. A to i přesto, že v posledních dvanácti letech neprožívám zrovna jednoduchý život.

Už jako dítě jsem měla sny, že jsem malířkou, která před plátnem sedí. Proč, na to jsem ve snech nikdy nenašla odpověď. A vidíte, dnes většinu času před obrazem prosedím. Může za to mozkomíšní roztroušená skleróza. Poprvé se projevila v době, kdy jsem končila studium na restaurátorské škole v Litomyšli. Tenkrát, při opalování dřevěných dveří v sakristii místního kostela, jsem přestávala vidět a začala jsem při chůzi občas podivně zakopávat. Moc jsem o tom s nikým nemluvila. Asi bych k lékaři hned tak nešla, kdybych se nebyla koupat na místním plavečáku. Na stěně tam visely obrovské hodiny a já je viděla rozmazaně. Kamarádce bylo divné, proč se jí ptám, kolik je hodin.

Doktor z očního oddělení mě vyšetřil a napsal mi žádost do nemocnice, abych tam strávila pár dní. K tomu, co mi je, neřekl půl slova. To udělala až sestřička v nemocnici, když jsem jí řekla, že tam budu zbytečně zabírat místo potřebným lidem. No, a ona na mě: Holčičko, to nemůžete myslet vážně, máte roztroušenou sklerózu, to není legrace, na tuhle nemoc se i umírá.

Mě, tehdy třiadvacetiletou, přitlačila neznámá nemoc na chvíli k zemi. Jenže já ji odmítala brát vážně, protože jsem věřila, že se během několika let ze všeho otřepu a budu zase v pořádku. Se svou studentskou láskou jsem se přestěhovala do Prahy a získávala první restaurátorské zakázky. Dlouho jsme to spolu ale nevydrželi a já zůstala sama. Přesto, anebo právě proto, jsem se rozhodla, že budu v Litomyšli pokračovat ve studiu na Fakultě restaurování, což je zjednodušeně řečeno jakési detašované pracoviště Univerzity Pardubice. Přes týden jsem byla ve škole a na víkendy se vracela do Prahy.

V rámci studentské praxe jsem například v Olomouci restaurovala kapli sv. Jana Sarkandera, v Praze jsem třeba pracovala na Arcibiskupském a Valdštejnském paláci, opravovala jsem také renesanční stropy domů v Nerudově ulici. Volný čas jsem věnovala malování. Prodejem obrazů jsem si zpočátku vydělávala na školné a kapesné.

Zdravotní obtíže však přibývaly. Obyčejná jízda tramvají byla pro mě pokaždé velkým dobrodružstvím. Měla jsem obavy z toho, abych nezavrávorala do kolejí ve chvíli, kdy přijíždí tramvajová souprava. Navíc mě pronásledovaly deprese a nezvladatelná únava. Průšvih celé mojí nemoci byl v tom, že mi nejmodernější léčba ani medikamenty nepomáhaly projevy roztroušené sklerózy zmírňovat. Nakonec jsem musela uznat, že šplhat v tomto stavu po lešení a nosit těžké kbelíky opravdu není možné.

Nemoc ze mě udělala fatalistku. Věřím, že to, co se má stát, se prostě stane. Začala jsem víc přemýšlet o sobě a svém okolí. Zatím mi vyhovuje být sama, nikoho neobtěžovat svými problémy. Jsem však samotářkou jen na půl úvazku. Když s něčím potřebuji pomoct, přijede maminka z Vysočiny.

Za celou dobu, co se věnuji malování, jsem měla víc než deset samostatných výstav, většinou v českých a moravských městech a pak také v Nizozemsku. Před časem se katalog z mé výstavy v Praze dostal do rukou advokátovi Jindřichu Šimberskému, který je dnes mým hlavním donátorem. V jeho kanceláři

mám v podstatě největší stálou expozici. On mi dává smysl práce.

Moje nemoc je zákeřná a tichá. Neumožňuje mi chodit bez opory, pohybuji se jen s pomocí francouzských holí, nevydržím dlouho stát. Tělo nefunguje na sto procent. Když se potřebuju dostat ven ze sedmého patra, kde bydlím, jedu výtahem. Kdyby nefungoval, byla by to tragédie; musela bych na nákup pěšky po schodech, což by mi trvalo moře času. Když jsem unavená, třeba týden nemluvím, ne proto, že bych nemohla, ale proto, že se mi nechce. Vyjadřuji se hlavně obrazem.

Své přátele, vesměs bývalé spolužáky, jsem neztratila, i když jsem imobilní. Pravda, nemůžu jim stačit ve chvíli, kdy po Praze skáčou jako blechy. Oni znají mé limity, a tak mě zvou jen na ta místa, která jsou pro mě snadno dosažitelná. Teď jsem měla nedávno výstavu v blízké kavárně, tak se u mě sjeli a mohli jsme si popovídat.

Doktoři na mně vyzkoušeli všemožné medikamenty. Mám smůlu, žádný z nich nezabírá. Jaká je prognóza? Na tuhle otázku mi před lety – a vlastně ani dnes -nikdo jednoznačně neodpověděl. Prý proto, že do tenkého přediva neuronů v mém mozku nevidí a že zázraky se dějí. Nestydím se za to, že na ně také věřím.

Zdroj: Hospodářské noviny

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email
Bitnami