Detektivní kancelář Ostrozrak (Marek Blažíček)

Tak co? Prozradili byste číslo autobusu našemu blogerovi Marku Blažíčkovi? Začtěte se do jeho nového příspěvku. A schválně, kdo ANO a kdo NE...

A tak se vesele ženeme.
Praze se zase ucpávají tepny.
My, lidi, furt někam spěcháme. Do školy, do práce… Během práce spěcháme, aby se stihlo volno. Během volna spěcháme, aby se zase stihla práce. Až si jeden říká, jestli to označení lidi není eufemismus. Jestli by nebylo lepší spíš… Ale no tak uhni!

Nevidíš, že spěchám?!?

Zdá se zvláštní, že když všichni na ulicích, v MHD, i
doma spěcháme, výsledkem je (opět u všech) zdržení. Nejedná se o něco podobného
jako je v matice – ono „mínus a mínus dá plus“? Matika mi nikdy nešla,
takže se nebudeme zdržovat.

Chvátám totiž na autobus.

Už jsem na zastávce, dokonce něco jede. Co je to za číslo?
Počkat, tak co je to za číslo?!?

Né, teď né, miláčku! Ano, prožili jsme spolu spoustu zábavy.
Ano, vím, že budeme mít další výročí. Ano, už je to přes rok, co jsme se
seznámili. Ano, jsi moje nejdelší známost. Ale teď se to prostě nehodí, pochop
to!

S mojí „občasnou poruchou vizu“, jak jí říkají doktoři,
jsme se seznámili před více než rokem. Náš vztah byl intenzivní především
v prvních měsících, kdy jsem kvůli ní nastupoval do špatných autobusů,
nebo neodpovídal na mávání a němé pozdravy známých. Ale i v časech, kdy na
ni skoro zapomenu a myslím, že náš vztah je čistě formální, se má milá „občasná
porucha vizu“ připomene.

Jako třeba právě teď.

Sakra. Tak co je to za číslo autobusu? Já prostě nezaostřím.

„Dobrý den, slečno, nevíte, prosím, co je to za číslo
autobusu?“ přistupuji k sympaťandě. Vypadá, že má nakvap.

„Spěchám,“ houkne na mě mužský hlas a potvrzuje alespoň část
mojí teorie.

pokračování ZDE

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email
Bitnami