10 nejdůležitějších práv pacienta

Pacientovi, tedy fyzické osobě, které jsou poskytovány zdravotní služby, je garantována široká škála různých práv. Ta jsou zakotvena jak na mezinárodní, tak na vnitrostátní úrovni, a to především v Listině základních práv a svobod, v zákoně o zdravotních službách (zák. č. 372/2011 Sb.) a v zákoně o veřejném zdravotním pojištění (zák. č. 48/1997 Sb). Zde je desatero nejdůležitějších z nich doplněné příklady, které řešila Kancelář Ombudsmana pro zdraví řešili. .

1. V České republice je všem pacientům garantována stejná zdravotní péče. Nikde nemohou odmítnout stejnou léčbu, která je indikována pro pacientovu diagnózu a dostávají ji pacienti jinde.

Podle článku 31 Listiny základních práv a svobod má každý bez rozdílu právo na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči poskytovanou na základě veřejného zdravotního pojištění. Tato zásada je dále rozvedena v takzvaném antidiskriminačním zákoně (zákon č. 198/2009 Sb.), který blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování.

  • Pan M. je HIV pozitivní a obrátil se na Kancelář Ombudsmana pro zdraví s podnětem, v němž si stěžoval na postup své zubní lékařky, která ho z odmítla ošetřit jako jiné pacienty v ordinaci ambulance a ošetřila ho na chodbě před ostatními čekajícími. Toto naprosto nepřijatelné jednání, které zároveň porušilo právo na důstojné zacházení a soukromí pacienta, bylo zdůvodněno údajně přílišnou časovou náročností dezinfekce ordinace lékařky.

Zdravotnický pracovník má právo odmítnout poskytnutí zdravotní služby za předpokladu, že by došlo při jejím poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví. V tomto případě mohla lékařka poslat pacienta k jinému poskytovateli zdravotních služeb, který se dlouhodobě specializuje na HIV pozitivní pacienty a byl by schopen zajistit náležité hygienické a bezpečné podmínky. Je ale naprosto nepřijatelné poskytovat zdravotnické služby za takto nedůstojných a diskriminačních podmínek.

2. Když pacient nerozumí tomu, co mu sděluje lékař či zdravotnický personál, má právo ptát se a chtít lepší vysvětlení.

Právo pacienta na informace je zakotveno v zákoně o zdravotních službách (č. 372/2011 Sb.). Poskytovatel zdravotních služeb je povinen zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem a v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním postupu. Má povinnost také umožnit pacientovi klást doplňující otázky ohledně jeho zdravotního stavu a navržené léčby. Otázky musí být srozumitelně zodpovězeny.

  • Pacientka N. měla podstoupit složitou operaci kolene, před zákrokem ale nebyla řádně poučena o průběhu operace: co konkrétně zákrok obnáší, jaká jsou případná rizika a nebyly jí sděleny ani možné alternativy léčby. Na doplňující dotazy reagoval personál odmítavě.

Dle zákona o zdravotních službách a občanského zákoníků (č. 89/2012 Sb.) lze pacientovi poskytnout zdravotní služby pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. Lékař má povinnost řádně pacientovi zákrok popsat, vysvětlit jak bude zákrok probíhat, v čem spočívá, včetně rizik, možných následků a alternativ.

3. Pacient si může svobodně zvolit nejen svého praktického lékaře, zubaře či gynekologa, ale také jakéhokoli jiného lékaře, pokud pracuje sám na sebe. Může si také zvolit jakéhokoli poskytovatele zdravotních služeb a konkrétní zdravotnické zařízení (pokud to jeho zdravotní stav dovolí), ovšem v takovém případě však zákon o zdravotních službách nedovoluje vybrat si v něm i konkrétního zdravotnického pracovníka.

Možnost volby poskytovatele a zdravotnického zařízení je zakotvena v zákoně o zdravotních službách. V zákoně jsou zároveň stanoveny výjimky z tohoto práva, jako je zdravotnická záchranná služba, pracovnělékařské služby, nařízená izolace, karanténa nebo ochranné léčení. Možnost volby nemají například osoby umístěné v policejních celách, osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, nebo vojáci v činné službě.

  • Pan P. trpěl dlouhodobě silnými migrénami, docházel pravidelně na neurologické oddělení jedné vyhlášené pražské nemocnice, měl ale pocit, že jeho stav se ani po měsících intenzivní léčby nijak zásadně nelepší. Pan P. požadoval po poskytovateli vyšetření od jiného lékaře. Na Kancelář Ombudsmana pro zdraví se obrátil s podnětem, ve kterém si stěžoval na postup nemocnice, která mu vyšetření u jiného lékaře neumožnila z důvodu časové vytíženosti.

Jak již bylo nastíněno výše, pacient má právo zvolit si poskytovatele zdravotních služeb, ale v rámci poskytovatele si nemůže nárokovat poskytnutí zdravotní služby konkrétním lékařem. Volba konkrétního lékaře je možná v případě, že je lékař zároveň sám poskytovatelem zdravotních služeb (není tedy zaměstnán). Toto právo vyplývá mimo jiné z potřeby zajistit důvěru pacienta v odborné a lidské vlastnosti lékaře.

4. V případě, že pacient nesouhlasí s léčbou, může ji odmítnout.

Na základě zákona o zdravotních službách má každý pacient právo na odmítnutí zdravotní služby, má také právo na odmítnutí informací o svém zdravotním stavu. Výjimkou je pouze případné infekční onemocnění ohrožující okolí pacienta.

  • Paní K. se obrátila na Kancelář Ombudsmana pro zdraví s dotazem, zda má jako pacient možnost odmítnout léčbu rakoviny a zda má poté právo na poskytnutí tišících prostředků zdarma, nebo zda může poskytovatel zdravotních služeb z jejího rozhodnutí vyvozovat nějaké sankční postupy.

V případě odmítnutí léčby se jedná o tzv. informovaný nesouhlas a lékař je povinen poučit pacienta o možných následcích jeho rozhodnutí, svým negativním reversem pacient všechny tyto následky přijímá. Odmítnutí léčby ale v žádném případě nezakládá žádnou sankční odpovědnost. Pacient má stále nárok na bezplatnou hospitalizaci a jakoukoliv léčbu adekvátní jeho stavu.

5. Pacient má právo získat kopii nebo výpis ze své zdravotní dokumentace a dalších materiálů, které souvisejí s jeho zdravotním stavem. Na totéž má právo zákonný zástupce nezletilých, opatrovník osob s omezenou svéprávností či osoba blízká.

Každý pacient má podle zákona o zdravotních službách právo nahlížet do své zdravotnické dokumentace a pořizovat si výpisy, opisy a kopie. Toto právo velmi úzce souvisí s právem pacienta na informace, s poskytováním informací o pacientově zdravotním stavu příbuzným a jiným třetím osobám a také s povinností poskytovatele zdravotních služeb vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci svých pacientů. Osoby, které mají právo nahlížet do zdravotnické dokumentace, jsou v zákoně o zdravotních službách rozděleny do tří kategorií a to: pacient a zákonný zástupce, osoby určené pacientem nebo zákonným zástupcem, dále pěstoun nebo jiná pečující osoba a poslední kategorií jsou osoby blízké zemřelému pacientovi.

Zákon nestanoví povinnost písemné formy žádosti o nahlédnutí do dokumentace, případně o pořízení kopie nebo opisu, poskytovateli je ale většinou vyžadován písemný formulář, který se následně vloží do předmětných dokumentů. Zdravotnická dokumentace obsahuje mnoho odborných informací, ke kterým může poskytnout bližší vysvětlení pouze odborný personál, proto je běžnou praxí v nemocnicích objednání schůzky, aby byli poskytovatelé schopni zajistit odborného zaměstnance, který pacientovi záznamy v dokumentaci v případě potřeby vysvětlí.

V zákoně je jasně stanoveno, že pacient má právo na veškeré informace ze své zdravotnické dokumentace, měla by mu být tedy zpřístupněna celá.

6. Recept může pacientovi vystavit kterýkoli lékař, ale pokud nemá smlouvu s jeho zdravotní pojišťovnou, bude si pacient hradit léčiva sám. Toto neplatí v případě nutné a neodkladné péče, kdy jsou pojišťovny povinny recepty proplatit v plné výši.

Na základě ust. § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění uzavírají zdravotní pojišťovny smlouvy s poskytovateli zdravotních služeb o poskytování a úhradě hrazených služeb. Příslušná zdravotní pojišťovna pak uhradí vždy na základě lékařského předpisu vystaveného smluvním poskytovatelem, lékařem poskytujícím neodkladnou péči pojištěnci, smluvním lékařem poskytujícím hrazené služby v zařízení sociální péče a smluvním lékařem poskytujícím hrazené služby sobě, manželovi, svým rodičům, prarodičům, dětem, vnukům a sourozencům, jestliže jeho odbornost zaručuje Česká lékařská komora nebo Česká stomatologická komora a jestliže k tomu takový lékař uzavře zvláštní smlouvu se zdravotní pojišťovnou, poskytovatelům lékárenské péče léčivé přípravky a zdravotnické prostředky.

  • Dva pacienti navštívili v období od října 2006 do března 2007 ambulanci lékaře. Ten jim vystavil celkem sedm receptů. Ani na jednom receptu nebylo uvedeno, že by pacienti měli zaplatit plnou cenu předepisovaných léčivých přípravků. S těmito recepty se dostavili do lékárny, předložili je, lékárna jim vydala předepsané léky a pacienti si je odnesli. Když lékárna „požádala“ zdravotní pojišťovnu, u níž byli tito pacienti registrováni, aby jí zaplatila vydané léčivé přípravky, ukázalo se, že je zde problém. Lékař, který recepty vystavil, totiž nebyl smluvním lékařem této zdravotní pojišťovny. Lékárna poté podala žalobu na lékaře, neboť dospěla k závěru, že jí způsobil škodu ve výši ceny vydaných léků tím, že na recept neuvedl, že jej má plně hradit pacient, byť věděl, že tomu ani jinak být nemůže, není-li ve smluvním vztahu se zdravotní pojišťovnou, u níž je pacient registrován.

Nabízelo se, že by mohlo jít o případ „lékaře poskytujícího neodkladnou péči pojištěnci“, neboť lékař na receptech vždy uvedl slova „akutní péče“, avšak vzhledem k povaze předepsaných léků a času, kdy byly vyzvednuty po jejich preskripci, soud dospěl k závěru, že se nejednalo o neodkladnou péči. I přesto ale soud 1. stupně dospěl k závěru, že by lékárna měla chtít úhradu po pacientovi, který léky dostal, nikoli po lékaři, který mu na tyto léky vystavil recept. Lékárna se však odvolala, neboť měla za to, že škodu zavinil lékař tím, že na receptu nevyznačil, že má vydané léky hradit pacient. I odvolací soud dospěl k závěru, že lékař, který vystavil recept, není nijak povinen hradit jakoukoli částku lékárně. V dané situaci je ale nejasné, zdali je povinným k úhradě vydaných léků zdravotní pojišťovna, nebo pacienti. Odvíjí se to od toho, zda šlo, či nešlo o neodkladnou péči. Pokud se jednalo o neodkladnou péči, je povinnou osobou, která má vydané léčivé přípravky zaplatit, zdravotní pojišťovna. Pokud o neodkladnou zdravotní péči nešlo, je povinným k platbě sám pacient. Odvolací soud upozornil, že se jedná o otázku odbornou a tím, kdo ji jako jediný může vyřešit, není soud, ale soudní znalec, který by ji měl posoudit.

7. Nezletilý či osoba s omezenou svéprávností mají právo na to, aby s nimi v nemocnici byl nepřetržitě někdo blízký.

Podle ust. § 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách má pacient právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, pěstouna nebo jiné osoby, do jejíž péče byl pacient na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu svěřen, je-li nezletilou osobou, a na nepřetržitou přítomnost opatrovníka, popřípadě osoby určené opatrovníkem, je-li osobou, jejíž svéprávnost je omezena tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí, to však v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb.

  • Paní K. se obrátila na Kancelář Ombudsmana pro zdraví s podnětem, v němž si stěžovala na postup nemocnice při poskytování zdravotní péče jejímu čtyřletému synovi. Paní K. si totiž přála se svým synem zůstat v nemocnici, nemocnice jí ale vystavila účet na 390 Kč za noc. Podle stěžovatelky je však pobyt průvodce u dětí do 6 let věku u jiných poskytovatelů zdravotních služeb hrazen z veřejného zdravotního pojištění.

O tom, zda nepřetržitá přítomnost průvodce hrazena ze zdravotního pojištění je při hospitalizaci dítěte do 6 let věku nutná, rozhoduje podle zákona o veřejném zdravotním pojištění přijímací lékař. I v případě, že lékař přijetí rodiče jako průvodce neindikuje, právo rodiče na nepřetržitou přítomnost u dítěte, zakotveno v zákoně o zdravotních službách (jak je shora uvedeno), zůstává nedotčeno. Avšak takový pobyt již není hrazen z veřejného zdravotního pojištění a cenu si může každý poskytovatel zdravotních služeb stanovit individuálně. Kancelář Ombudsmana pro zdraví dlouhodobě poukazuje na nedostatky v právní úpravě v této oblasti, především z důvodů neexistence definice standardů zdravotní péče, v nichž by mimo jiné měly být zakotveny i stejné podmínky pro pobyt průvodců hospitalizovaných nezletilých dětí v celé ČR.

8. Sanita se musí k nemocnému dostat v limitu 20 minut.

Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě stanoví v ust. § 5, že dostupnost zdravotnické záchranné služby je dána zejména plánem pokrytí území kraje výjezdovými základnami zdravotnické záchranné služby. Ten stanoví počet a rozmístění výjezdových základen v závislosti na demografických, topografických a rizikových parametrech území jednotlivých obcí a městských částí hlavního města Prahy tak, aby místo události na území jednotlivých obcí a městských částí bylo dosažitelné z nejbližší výjezdové základny v dojezdové době do 20 minut.

  • Paní N. v podnětu uvedla, že se jejímu manželovi stal úraz – řezná rána na pravé ruce, kterou doprovázelo masivní krvácení. Podle jejích slov po zavolání 155 přijela rychlá záchranná pomoc až po 45 minutách, a to po několika urgencích. Paní N. tudíž zajímalo, jaká je časová lhůta pro dojezd rychlé záchranné pomoci a kam lze případně podat stížnost, že přijela pozdě.

Jak je již výše uvedeno, síť zdravotnické záchranné služby je vytvořena tak, aby po tísňovém volání dorazila k pacientovi záchranka do 20 minut. Dojezdová doba musí být dodržena s výjimkou případů nenadálých nepříznivých dopravních nebo povětrnostních podmínek nebo jiných případů hodných zvláštního zřetele. Je tedy nutné posoudit konkrétní případ a zvážit důvody zpoždění, které provozovatel záchranné služby tvrdí. Stížnost lze pak podat podle ust. § 93 zákona o zdravotních službách.

9. Pacient má právo, aby ho lékař předem informoval o tom, kolik stojí nejen zcela nehrazené, ale také částečně hrazené zdravotní služby z veřejného zdravotního pojištění a o tom, jak je bude platit.

V souladu s ust. § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách má pacient právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje.

  • Pan T. navštívil svou zubní lékařku, která mu předvedla správnou techniku, jak si čistit zuby. Bez předchozího upozornění, že bude pan T. něco platit, po něm lékařka za tuto konzultaci požadovala 350,- Kč. Objednala jej znovu a opět po něm požadovala dalších 350,- Kč. Pana T. tedy zajímá, zda má na takové jednání zubařka právo?

Jelikož daný podnět neobsahuje podrobnosti, nelze stanovit, zda je uvedená konzultace ohledně techniky čištění zubů hrazená péče nebo nikoli. V zákoně o veřejném zdravotním pojištění je stanoveno, kterou zdravotní péči pojišťovny hradí zcela, která se nehradí a která se hradí pouze za určitých podmínek. Poskytovatel zdravotních služeb je však podle ust. § 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách povinen informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Dále je taktéž povinen zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a umístit ho tak, aby byl seznam přístupný pacientům; to neplatí pro poskytovatele lékárenské péče. Poskytovatel se pak dopustí správního deliktu, pokud pacienta takto neinformuje.

10.Pacient má právo kontrolovat, co bylo hrazeno z jeho účtu u zdravotní pojišťovny.

Pojištěnec má podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) zákona o veřejném zdravotním pojištění právo na poskytnutí informací od zdravotní pojišťovny o jemu poskytnutých hrazených službách.

  • Paní A. zajímalo, jakou zdravotní péči vykazovali lékaři její zdravotní pojišťovně, proto si zažádala o výpis ze svého účtu pojištěnce. Výsledkem byla pobouřena. Zjistila totiž, že zubařka, u které se nechala ošetřit pouze jednou, pravidelně každý rok její pojišťovně účtuje tisícikorunové náklady. Paní A. se tedy obrátila na pojišťovnu s tím, že vykázané výkony jsou neoprávněné. Pojišťovna došla k závěru, že lékařka skutečně vykázala náklady neoprávněně a celou sumu jí odúčtovala. Paní A. ale způsob uzavření jejího případu neuspokojil. Podle jejího názoru šlo o systematické okrádání a pojišťovna měla reagovat tvrději.

Pojišťovny se v takových případech neobejdou bez podnětů pojištěnců, s výjimkou případů, kdy je nepochybné, že péče být poskytnuta nemohla. Neoprávněně vyúčtované výkony pojišťovna vymáhá zpětně od lékaře. Pokud se jedná o opakované zjištění, je u lékaře provedená fyzická revize a v krajním případě může dojít na rozvázání smlouvy. Některé případy také končí podáním trestního oznámení na lékaře, který vykazoval neprovedené výkony. Lidé se o podvodných praktikách některých lékařů dozvídají hlavně díky internetovým projektům zdravotních pojišťoven.

Zdroj: Ombudsman pro zdraví

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email
Bitnami