Menu

Hele, proč ty tak chvátáš? (Marek Blažíček)

Víte… já nevím. 

Nevím proč, nevím jak, ale od té doby, co mi diagnostikovali RS, mám potřebu neustále spěchat a udělat toho co nejvíc. Doktor by jistě zakroutil hlavou s tím, že tohle přesně by pacient s RS dělat neměl. No jo, já vím, jenže já si nějak nemůžu pomoct.

Co je za tím? Jak už píšu: nevím. Kdybych to věděl, možná s tím něco udělám, nebo taky ne… 

Možná za tím stojí lehce romantická představa člověka, který ví, že tu nebude věčně, a tak se snaží svůj čas využít naplno. Ale tahle sofistikovaná úvaha mi k mé povaze nějak neštimuje. 

Pátrám dál… Může za to snad zásadní uvědomění, něco, co by klasik nazval „bodem zlomu“? Chvíli tu představu převaluji na jazyku, ale pak si vzpomenu… ano, už jsem o tom i psal, když mi řekli o RSce, zřejmě jsem na to doktorce odpověděl: „Jsem Iron Man!“ Což sice jistě ocení fanoušci Marvelu, ale nesvědčí to o tom, že bych svou diagnózu bral jako „bod zlomu“. 

Pak mi bleskne hlavou… kapačky… no jistě! Kapačky! V nich bude jistě klíč! Zřejmě na ně takhle nereagují všichni pacienti, ale vyvrátí mi někdo, že moje krev nemůže s TYSABRI reagovat jako kofein?

Mám tu jeden chodící důkaz.

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email
Bitnami