Strongman Jakub Klečák: “Mým parťákem je roztroušená skleróza.”

tartan-track-2678544__340

“Sport mě provázel už odmalička, v podstatě od momentu, kdy jsem se postavil na nohy,” popisuje své sportovní začátky dnes třicetiletý Jakub Klečák.

Jeho zájem o sport byl přitom velmi specifický. Kdykoli kamkoli malý Kuba přišel, tam hledal kameny či jiné předměty, kterými by se dalo házet, a této kratochvíli se pak dokázal věnovat déle, než kam sahala trpělivost jeho rodičů. Když ti pak ještě viděli, jak je syn fascinován oštěpem při atletických televizních přenosech, bylo o jeho dalším směřování jasno.

Základy sportovního tréninku dostal Jakub ve Spartaku na Děkance, kam začal pravidelně docházet ve 12 letech. Po čtyřech letech se přesunul na Duklu, do atletického klubu pro největší talenty, kde se dostal do tréninkové skupiny, v níž trénovala i Bára Špotáková. “Neměl jsem na to tak dokonalé buňky, že by mi to šlo samo. Všechno, čeho jsem dosáhl, jsem si musel poctivě vydřít,” přiznává Jakub. Ovšem to mu nikdy nevadilo. Těžké tréninky měl rád, dokonce tak rád, že si na sebe často nakládal víc, než bylo nutné. Určitým způsobem ho to naplňovalo. Pak ale přišel úraz – zranění lokte, se kterým se potýkal dva roky. Když se dal zase dohromady, naplánoval si restart a ve 24 letech si hodil osobák – 64,38 m. Následně změnil trenéra, změnil tréninkový přístup a ono to fungovalo. Lepšil se. Odpovídaly tomu tréninkové ukazatele, výkony na trénincích začaly být dokonce lepší než dříve jeho závodní výsledky.

První sezóna s novým nastavením mu sice nevyšla podle představ, ale házel daleko a věděl, že v následující sezóně se to zlomí. Jenže člověk míní a život mění…

Než mohl Kuba “prodat” svou zvyšující se výkonnost, přišel osud, bez ptaní mu vytrhnul z ruky oštěp a do náruče mu vložil nesmlouvavou diagnózu. Roztroušená skleróza, zněl ortel lékařů, když bylo Jakubovi pouhých pětadvacet let.

Kubo, jak to všechno tehdy vlastně začalo? Co tě upozornilo na to, že s tvým tělem není něco v pořádku?

Začaly mě brně nohy. Postupně od špiček prstů až po pas. Půlka těla úplně dřevěná, jako když se přesedíš nebo přeležíš. I když jsem byl schopný chodit, bylo hrozně divné to ovládat. Když už to trvalo třetí den, řekl jsem si, že evidentně není něco v pořádku a vyrazil jsem do Thomayerovy nemocnice na neurologii. Když jsem jim popsal, co se děje, doktoři už zmiňovali určité hypotézy. Magnetická rezonance v kombinaci s lumbální punkcí pak skutečně potvrdily, že se jedná o roztroušenou sklerózu.
Neumím si ani přestavit, jaká musí být rána slyšet takový verdikt. Ohromně těžké pro každého člověka, ale pro sportovce snad ještě víc.

Jak jsi tu informaci přijal a jak ses s ní vyrovnával?

Bylo mi jasné, že ta nemoc všechno zásadním způsobem ovlivní, ale já jsem zase takovej blázen, že první, co mě ještě v nemocnici zajímalo, bylo, jestli budu moci sportovat. (smích) Jinak mám ale pocit, jako bych se s tím paradoxně jako sportovec srovnal líp, protože sport dokáže psychiku hodně zocelit. Nějak jsem přijal, že to tak zkrátka je, že ta nemoc je takový můj parťák, který mě bude doprovázet životem, a já ho musím brát na vědomí. Rozhodně jsem se z toho ale nesesypal.

Takže žádná sebelítost? Žádné stěžování si na nespravedlivost osudu?

Vůbec, to mě nějak minulo. Týden jsem byl v nemocnici na kapačkách, tam mě srovnali tak, že se mi zlepšila i jemná motorika, doma jsem pak byl další čtyři týdny, ale že bych během té doby propadal nějakým depresím, to vůbec ne.

Roztroušená skleróza často vzniká na základě dědičných dispozic. Je to i tvůj případ?
Ano. Táta má Crohnovu chorobu, což je vlastně typ autoimunitního onemocnění, takže i já zdědil dispozici pro nějakou autoimunitní nemoc. A vylosoval jsem si zrovna roztroušenou sklerózu.

Jaká je tvoje prognóza? Dokáže ti to někdo říct?

Když to zjednoduším, tisíc lidí, tisíc různých průběhů nemoci, takže nelze paušalizovat. Samozřejmě důležité je včas nemoc diagnostikovat a začít léčit. Já mám štěstí, že mi zabraly hned první léky, které mi nasadili, což bylo tak padesát na padesát. A zatím je to tak, že podle kontrolních magnetických rezonancí u mě nemoc nepostupuje. Nikdo ale samozřejmě není schopen říct, co bude za dalších 5 – 10 let. Věřím ale, že pokud budu mít k dispozici kvalitní fyzický fond, tělo se s nemocí dokáže popasovat lépe.

Jaký mají lékaři názor na problematiku roztroušená skleróza a sport?

Pohyb doporučují a dávají pacientům další rady, jak by měli přistupovat ke cvičení a obecně ke svému tělu. Nicméně já si naordinoval tak trochu svoji vlastní cestu.

A to cestu hodně svéráznou – strongman sport. To ale není v žádném případě zdravotní pohyb, spíš extrém a tomu odpovídající stres pro tělo. Nebojíš se, že si přitížíš?

V tomhle jsem, myslím, já sám takový extrém. Trénuju, jako kdyby žádná nemoc nebyla. Chci to brát tak, že člověk žije jenom jednou, teď, takže se snažím dělat všechno naplno a dávat tomu maximum.

Co na to tvůj ošetřující lékař?

Se svou doktorkou jsem to samozřejmě konzultoval, protože budu asi jediný člověk s roztroušenou sklerózou, který se rozhodl vydat na cestu strongmana. Její doporučení bylo, že pokud během tréninku nebo po něm necítím nějaké změny a je mi dobře, ať dělám všechno tak, jak chci a jak jsem zvyklý. Říká se totiž, že u téhle nemoci je psychika číslo jedna. I když to platí i všude jinde.

Jak tě napadlo vybrat si ze všech možných sportů právě tenhle?

Síla mě vždycky bavila. Už v době atletiky jsem v podstatě ze všech součástí tréninku měl nejblíž k posilovně. Přitom jsem nikdy netrénoval tak, že bych jen pumpoval svaly. Vždycky jsem šel víc silově, potřeboval jsem, aby byl cvik opravdu těžký, aby to bylo nepohodlné. Překonávat tyhle stavy při tréninku bylo to, co mě bavilo nejvíc.

Když pak přišla nemoc, ze sportu jsem chvíli vypadl, pak se našel ve street workoutu, což bylo fajn, jenže po čase mi začaly chybět činky. Proto jsem se někdy na přelomu let 2018 a 2019 vrhnul opět naplno do posilování, jenže mi zase chyběl nějaký cíl. A pak mi jednou kamarád poslal pozvánku na strongman závody s tím, jestli bych to nechtěl zkusit, a já si řekl, proč ne.
Strongman závody ale nejsou jen o síle, ale hodně také o technice.

Měl jsi možnost si před závody některé z jejich disciplín vyzkoušet?

Ve fitku na Kladně, kde trénuji, bylo vybavení jednoho profi strongmana, tak jsem si ho tam trochu oťukal, jen abych získal představu, co dělat s tělem, abych ten který pohyb vykonal.

Co to vlastně bylo za závod, kterého ses zúčastnil, a jaký dojem na tebe tahle první závodní strongmanská zkušenost udělala?

Byl to závod v Kralupech nad Vltavou, kde otevřeli kategorii pro příchozí, tedy pro lidi, kteří si to v podstatě chtějí jen vyzkoušet. Tehdy nás tam bylo, tuším, dvacet dva a já skončil devátý bez nějaké extra přípravy. Později jsem se zúčastnil ještě dalšího závodu v Praze u Galerie Harfa, opět v kategorii příchozích. Tam nás bylo asi třicet pět závodníků, já skončil desátý. Oba závody mě utvrdily v tom, že variabilita strongmanství je něco, co by mě opravdu mohlo dlouhodobě naplňovat, a našel jsem si v tom dlouhodobější cíl. Rád bych se postupně dostal na takovou úroveň, abych se mohl začlenit do české strongmanské ligy a závodit mezi amatéry.
Předpokládám, že když máš zkušenost s profesionálním sportem, a hlavně s profesionálním přístupem k tréninku, že to nyní aplikuješ i na strongman přípravu.
To se stalo okamžitě. (smích) Co se týče trénování, neumím si představit, minimálně mezi kluky, co s tím začínají, že by někdo trénoval víc nebo tvrději. To by podle mého názoru snad nebylo ani technicky možné, pokud to chce člověk dělat čistej – a to já chci.

To je vzhledem k tvé zdravotní diagnóze pochopitelné. Ale nebudeš frustrovaný, až nezískáš taková umístění, jaká by sis díky tvrdým tréninkům zasloužil, protože holt nebudeš mít ještě další podporu, kterou možná někteří z tvých soupeřů mít budou?

Tak tohle mi vrásky vůbec nedělá. Naopak. Mě možná touha tyhle lidi porážet ještě víc motivuje. Navíc, neměl bych z toho ani takovou radost vykazovat nějaké výkony s tím, že mám nějakou pomoc z vnějšku. Takhle vím, že co zvednu, tak je dosaženo jen mým tělem a vůlí a ničím jiným. Každopádně ale doping nijak nehaním, je na každém, jakou cestu si vybere.

Zmínil jsi svůj víc než poctivý přístup k tréninku. Můžeš trochu nastínit, jak tvůj tréninkový režim vypadá?

Mám 4 tréninkové jednotky týdně, v jedné cvičím nohy, pak hrudník, záda a nakonec ramena. Každý trénink je postavený na jednom základním cviku. Když jde o nohy, jsou to samozřejmě dřepy. Trénink pak vypadá tak, že dám dohromady třeba 15 sérií dřepů, postupně navyšuju váhy a přizpůsobuju tomu počty opakování. Poslední 3 série postupně snižuji váhu a zvyšuji počty opakování. Mým aktuálním maximem jsou 3 opakování se 180 kg. No a když dokončím dřepy, což mi trvá třeba hodinu nebo hodinu a čtvrt, pokračuju v tréninku dál doplňkovými cviky, které ale taky jedu naplno.

Tréninky si stavíš sám, nebo s někým na přípravě spolupracuješ?

Domluvili jsme se na spolupráci s Marim Zvrtkem, který mi teď píše tréninky, a já je striktně dodržuju. Tréninky to nejsou jednoduché a určitě nejsou pro začátečníky, ale baví mě snad čím dál víc a řekl bych, že progres zatím vypadá slibně – mimo uvedený dřep mám aktuálně 2 opakování s 220 kg na trap bar deadlift nebo 145 kg na bench-press.

Myslíš, že strongman sport by ti mohl do budoucna přinést naplnění a plné uplatnění tvého potenciálu, čehož se ti bohužel nedostalo v atletice?

Myslím, že jo. Kdybych o tom nebyl přesvědčený, tak se tomu věnovat nebudu.

Přijde mi u tebe zajímavá ještě jedna věc. Zatímco v posilovně jsi to zvíře, co zvedá metráky železa, v civilním životě funguješ jako uhlazený zaměstnanec banky. Co tam se svou silou děláš? Vymahače pohledávek? (smích)

Moje zaměření vychází z toho, že jsem úspěšně nedostudoval vysokou školu, protože jsem měl jako prioritu atletiku. Když jsem pak hledal, jakým způsobem bych se mohl uplatnit, kalkuloval jsem s tím, že mi vždycky byla blízká komunikace s lidmi. A to jsem mohl v bance uplatnit. V bankovním sektoru nyní pracuju už sedmým rokem. Začal jsem jako operátor na klientské lince a postupně se vypracoval až na pozici privátního bankéře, kde mám teď na starosti tu nejmovitější klientelu v téhle zemi.

A s tou asi musíš jednat v rukavičkách, přestože máš na rukou mozoly, co?

Přesně tak! (smích)
Rád bych závěrem poděkoval všem lidem z mého okolí, kteří mi v průběhu atletické kariéry fandili a věřili mi, stejně tak jako nyní ve strongmanu. Především mé rodině – hlavně tátovi, přítelkyni, kamarádům a taky všem trenérům, se kterými jsem měl možnost spolupracovat. Pokud bude můj příběh inspirací pro kohokoli k tomu, aby začal bojovat s nepřízní osudu, pak budu moc rád, že jsem tímto rozhovorem někomu pomohl změnit jeho přístup. Koneckonců je to vždy jen na nás, jak se s životem popereme – jestli se vzdáme, nebo budeme bojovat…

Zdroj: ronnie.cz


Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email
Bitnami