I s vážnou nemocí se dá žít bohatý život

storka-pani-Romana-druhe-foto-e1623838794855-768x530

Romana (56) z Bošína si vyslechla podezření na roztroušenou sklerózu (RS) v roce 2017. Což je poměrně nezvyklé, protože lékaři tuto chorobu diagnostikují pacientům nejčastěji mezi dvacátým a čtyřicátým rokem života. Prvními příznaky, jak vzpomíná, se však zatím nevyléčitelná neurologická choroba začala hlásit už daleko dříve.

„Dnes se už těžko zjistí, kdy se ty příznaky objevily poprvé. Ale už před dvaceti lety jsem zažívala obtížné období. To jsem začala studovat vysokou školu, Fakultu humanitních studií, a ve stejném období jsem se rozváděla. Další předzvěst přišla v roce 2010, kdy jsem běžela na tramvaj a najednou jsem byla na zemi s rozbitým kolenem. Vůbec jsem nechápala, co se děje,“ vrací se o jedenáct let zpátky Romana, jež si nepřála uvádět své příjmení. „Poté se přidaly pocity stažení na hrudníku, špatně se mi dýchalo, později jsem začala mít problémy s chůzí. To už jsem tušila, že je něco špatně, ale stále jsem doufala, že to přejde. Bohužel nepřešlo.“

Vyhledala proto neurologa a absolvovala magnetickou rezonanci. Její výsledky potvrdily roztroušenou sklerózu. Pro přijetí k léčbě ve specializovaném RS centru však musela podstoupit ještě lumbální punkci „Skoro tři čtvrtě roku jsem vyšetření odkládala s tvrdošíjným pocitem, že to zvládnu sama a pomoc nepotřebuji. Navíc je většina center přetížená a není snadné se tam dostat,“ popisuje nelehké období. Když se nakonec odhodlala léčbu podstoupit, převzali Romanu po intervenci ze zdravotní pojišťovny do péče lékaři v RS centru ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. „Po lékařském konziliu mi byla doporučena biologická léčba, kterou jsem přijala, a zároveň jsem zjistila, že bych mohla docházet za tamní psychoterapeutkou,“ vysvětluje Romana. „I když už mi bylo přes padesát, pořád jsem si připadala o dvacet let mladší. Ale s problémy, které mi nemoc přinesla, jsem musela ve své aktivitě zbrzdit. To pro mě nebylo jednoduché.“

Psychoterapie nejdůležitější částí léčby

A právě s tím Romaně pomohla psychoterapie. I když nyní bydlí v malé vesnici na Nymbursku, za psychoterapeutkou pravidelně do Prahy dojíždí. „Psychoterapii považuji za nejdůležitější část léčby mé nemoci. Pomohla mi a stále pomáhá srovnat se nejen s diagnózou, ale s celkovým nastavením mé mysli. Celý život mě trápily složité rodinné vztahy, které se mi teď daří zvládat, což prospívá mému zdravotnímu stavu a tím i celé rodině. Zároveň jsem si konečně schopná připustit, že nedokážu zvládnout to co zdravý člověk. Dříve jsem měla pocit, že když nevyžehlím a neuklidím, i když bylo jasné, že druhý den budu mít problém vstát z postele, zboří se svět. Teď vím, že nezboří. Přestala jsem srovnávat, co jsem mohla dřív a co mi teď jde hůř, a myslet na to, že mě třeba čeká invalidní vozík. Lepší je žít v přítomnosti a tancovat tak, jak to právě teď jde,“ popisuje. Psychoterapie už před lety výrazně pomohla a zkvalitnila její život i životy lidí kolem ní, zvládání traumat i těžkých životních ran. „Chápu pomoc psychoterapeuta úplně stejně jako pomoc chirurga při zlomené končetině,“ doplňuje Romana s tím, že díky psychoterapii se naučila najít úctu sama k sobě a čas pro své potřeby.

S manželem se stali přechodnými pěstouny a…!!!

Kvůli nemoci je v invalidním důchodu, její manžel Petr odešel do předčasného, aby jí mohl být nablízku a pomáhat. Společně se už sedm let věnují přechodnému pěstounství. Za tu dobu poskytli zázemí třem dětem, o něž se nemohli nebo nechtěli starat jejich biologičtí rodiče, než se pro ně našla adoptivní nebo pěstounská rodina. Poslední chlapec, který u nich v přechodné pěstounské péči byl, bohužel štěstí na náhradní rodiče neměl. Romana s manželem se proto rozhodli chlapce přijmout do svého života, a přestali tak být pouze přechodnými pěstouny.

„Po té době, kterou u nás Dominik strávil, jsme ho prostě nedokázali odložit do dětského domova. To by se bohužel stalo, když se o něj jeho matka není schopná starat a nenašla se náhradní rodina,“ vysvětluje Romana. Nyní jsou s manželem jeho poručníci. Jsou početná rodina, s Dominikem mají šest dětí a pět vnoučat. „Celá rodina i přátelé vnímají Dominika jako přirozenou součást našeho života a díky němu s manželem zkrátka nemůžeme stárnout a být vážně nemocní,“ usmívá se.

Rozhodnutí přijmout do rodiny Dominika bylo spontánní, našli se však lidé, kteří Romanu a jejího manžela od tohoto kroku odrazovali. „My to vnímali tak, že nastala určitá situace a bylo se třeba rozhodnout. Šli jsme do toho s možná trochu naivní vizí, že dítě není kufr. Ale život nám něco přinesl, a tak nám dá sílu to zvládnout. Dominik je temperamentní, je mu šest a půjde do školy. A učí také on nás, je takovým průvodcem našeho života.“

Teprve muž a žena tvoří člověka

Spolu s psychoterapií Romaně se zvládáním nemoci pomáhá i pravidelný pohyb. „Kromě toho, že mě prohání náš předškolák, se protahuji podle online lekcí pro pacienty s roztroušenou sklerózou, ráno cvičím tchaj-ťi, praktikujeme dýchání a otužování podle Wima Hofa, chodím na procházky se psem a zúčastnila jsem se výzvy „Seven summits“ s Nadačním fondem IMPULS. Denní aktivity řídím podle aktuálního rozpoložení a sil. Momentálně jsem třeba v lázních a těším se, jak mi osobní přístup fyzioterapeuta ukáže další cesty ke zkvalitnění života.“

Zdůrazňuje také, že má velkou oporu v manželovi. „Petr je můj třetí manžel a on sám prošel přede mnou třemi manželstvími. Seznámili jsme se na akci Rychlé rande, kde se muži a ženy navzájem představují a mají na to tři minuty. V té době byl Petr IT manažer a ředitel. Já jsem pracovala jako úřednice a byla jsem vázaná na Prahu. Byla jsem však pevně rozhodnutá, že nechci být úřednice do konce života. Takže jsme se odstěhovali, můj muž je evangelický farář. Ale nemyslím, že by to hrálo v našem vztahu rozhodující roli. Vyznáváme stejné hodnoty, těmi jsou pravda, láska a svoboda. A podle nich se snažíme žít. Jsem totiž přesvědčena, že tyto hodnoty spojují lidi napříč světem. V tom současném, který je rozdělen, to je hodně důležité,“ vysvětluje Romana a dodává, že podle ní teprve muž a žena tvoří člověka. Na první pohled jednoduchá myšlenka, která však nutí k zamyšlení.

Člověk se narodil, aby rozkvétal

Ani v jejím životě nejsou všechny dny ideální, občas si hlavně při jízdě autem (když je v něm sama) naplno zakřičí či zanadává na nespravedlnost, neochotu či lhostejnost. „I já mívám blbou náladu. Život totiž není dokonalý, svoboda, kterou jsem jako malá neměla, přinesla hodně dobrého, ale také lidi nutí, aby se sami rozhodovali i v mezních situacích. A odpovědi na ty otázky často nejsou jednoznačné. Podle mě se však člověk narodil, aby rozkvétal. I proto se učím meditovat. A došla jsem k tomu, že když něčemu věnujeme přehnanou pozornost, tak se to do našich životů dostává,“ snaží se Romana vysvětlit, jak jí hodiny s psychoterapeutkou pomáhají vyrovnat se i s nelehkými životními situacemi.

Prošla si i nákazou covid-19, ale s mírným průběhem a také s objevem, že je třeba se radovat ze života takového, jaký je. „Jsem ráda, že bydlíme na vesnici, kde máme blízko do přírody, i to mi hodně pomáhá,“ uzavírá žena, jejíž osudy by vydaly nejen na rozhovor, ale na mnohem delší literární útvar. Romana si některé zážitky zaznamenává a nedá se vyloučit, že se do psaní svého příběhu někdy pustí.

Zdroj: Inspirante.cz

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email
Bitnami