Asi mě nepřestane udivovat, co s člověkem horko může provést. Jako jedinou rozumnou možnost přežití v těchto klimatických podmínkách vidím skrytí se ve výčepu. Sportovněji založení jedinci budou povídat cosi o vodních radovánkách… Nejsem alibista, vím, že by mi výjev s pípou byl sympatičtější, i kdybych disponoval statusem plavce. Takto přemítaje funím, chlad podlahy působí na tělo jako balzám.
Tvrdá realita si ovšem žádá každodenní styk, horko nehorko…
Opouštím tedy zem a vydávám se vstříc skutečnosti. Vycházím na ulici. Po překonání prvotního šoku (teplota na slunci se zdá být vážně nesnesitelná) musím uznat, že nynější počasí má také své lepší stránky. Při pohledu na okolo procházející dívky si několikrát takřka vykloubím krk. Kdysi jsem v jednom animovaném filmu viděl v představě hlavního hrdiny svět, ve kterém z děvčat chodila jen dolní půlka těla. Svoje stanovisko v téhle záležitosti si před feministkami raději nechám pro sebe.
Nastupuji do autobusu a sedám si na jedno z volných sedadel ve „čtyřce“. O dvě zastávky později se sem přikomíhají dva borci, oba již dosti použití. Jeden z nich dopadne na sedačku ve stylu čerstvého umrlce a nejeví známky života. Druhý se sice nemotorně klátí, je však na první pohled živ. To se o jeho kolegovi říct nedá… Starostlivě si potenciální mrtvolu prohlížím, opravdu to nevypadá, že by dýchala. Kumpán však na můj upřený pohled reaguje s nelibostí: „Co čumíš?“
„Já… já… jen… je váš přítel živ?“
Pokračování ZDE
