Virus chřipky je RNA virus (jeho genetická informace je uložena ve formě ribonukleové kyseliny RNA). Viry chřipky se dělí do 2 rodů – A a B. Každý virus chřipky je na svém povrchu vybaven bílkovinami – tzv. antigeny – které jsou proměnné a určují typ a variantu viru. Tyto virové povrchové antigeny jsou hemaglutinin – H, a neuraminidáza – N.
Viry chřipky A i B prodělávají každým rokem drobné genetické změny – tzv. mutace. To způsobuje, že si náš imunitní systém zapamatuje formu viru z minulého roku a na novou není připraven. Můžeme tak chřipkou onemocnět každý rok. Tyto změny viru se označují jako antigenní posun (drift). Proto se každým rokem musí pozměnit i očkovací látka.
U lidských virů chřipky typu A (nikoliv typu B) je pravidelně v různých intervalech zaznamenána zásadní změna v povrchových antigenech H a N. Takové změně se říká antigenní zlom (shift). Tyto zásadní změny probíhají nejčastěji u viru ptačí chřipky, který v první fázi je na člověka nepřenosný. Může však dojít k přenosu ptačího viru na prasata, u kterých se již virus může zkřížit s virem lidským a adaptovat se na člověka. Tímto způsobem se může v lidské populaci rozvinout rozsáhlá epidemie až pandemie chřipky způsobená novým, zásadně změněným virem (to je riziko viru H5N1, který je již adaptován na člověka)
K dobře dokumentovaným pandemiím patří tzv. Španělská chřipkav letech 1918– 1919, která byla vyvolána virem chřipky A vepřů typu H1N1. Tento virus s drobnými změnami existoval v populaci až do r. 1956. V r. 1957 se objevil nový typ H2N2, který způsobil pandemii tzv. Asijské chřipky. V r. 1968 byla zaznamenána daleko méně závažná pandemie virem H3N2 a v r. 1977 se v populaci opět objevil typ H1N1.
Nyní se hovoří o kmenu H5N1, který byl prokázán u ptactva v Rumunsku a v Turecku (v Evropě není dosud prokázáno postižení člověka, které bylo hlášeno z Asie).
Preparáty užívané proti viru chřipky A představuje amantadin (Viregyt-K) a inhibitory neuraminidázy zanamivirum (Relenza) a oseltamivirum (Tamiflu). Preventivní podávání těchto léků snižuje riziko rozvoje onemocnění, podávání po propuknutí příznaků zmírňuje průběh nemoci.
Očkovací látky (vakcíny) jsou 2 základních druhů –1. celovirionová vakcína – obsahuje celý virus, její aplikace způsobuje častější nežádoucí reakce a 2. subjednotková vakcína, která obsahuje jen vybrané povrchové antigeny viru.
Každý rok jsou vakcíny připravovány podle očekávaných mutací viru (driftu) – mutace jsou odhadovány na základě pozorování Světovou zdravotnickou organizací (WHO) ve spolupráci s národními chřipkovými centrálami.
U pacientů s RS není očkování (kromě výjimek jako je tetanus) obecně doporučováno, protože představuje aktivaci imunitního systému a tím i možnou aktivaci zánětlivého procesu v centrálním nervovém systému. Pozorovali jsme ataky RS po očkování proti chřipce, na druhou stranu je také řada pacientů, kteří očkování podstoupili bez jakéhokoliv vlivu na průběh jejich RS. Rovněž v několika odborných článcích nebylo očkování vyhodnoceno jako jednoznačně rizikové pro vyvolání ataky nebo postupné zhoršení RS.
Bezpečné z hlediska RS jsou již zmíněné protivirové preparáty, kterých však kromě amantadinu zatím není na trhu dostatečné množství.
Zda očkovat nebo neočkovat, je nutné individuálně rozvážit u konkrétního pacienta. V každém případě by očkování mělo proběhnout ve stabilní fázi choroby – tedy rozhodně ne v období ataky nebo těsně po ní. V době očkování nesmí být aktivní žádné infekční onemocnění jak u pacienta samotného tak i v rodině pacienta. Několik dní po očkování je nezbytné vyhnout se jakékoliv větší fyzické námaze (nejlépe zůstat několik dní doma).
Očkování neochrání člověka proti chřipce vyvolané novou variantou viru H5N1, dobrá proočkovanost v populaci však snižuje riziko dalších změn (mutací) viru a jeho šíření.
