Musím se vám pochlubit.
Odešel mi počítač.
Když mi před očima zmodrala obrazovka a náš IT mistr se jen usmál: „No… takhle vypadá modrá smrt,“ polil mě děs.
Byl to přesně týden. Týden, co jsem si užíval pocitu, že by se můj pracovní život mohl ustálit na dvou prácičkách a oblažování vás, drahých čtenářů Inspirante. Možná se smějete (a možná oprávněně), ale najít takovej job, u kterého můžete prakticky každej den chodit do školy, baví vás a je v tomhle oboru (psaní) není zase tak chachózní, jak by se mohlo zdát.
I finančně jsem měl vyjít, jen se zrovna teď nehodily větší vedlejší výdaje. Přeci jen nějaká ta rezerva…
BUM!
„No… bude to chtít novej stroj, tohle už opravit nepůjde,“ slyším nekompromisní verdikt.
Takže pá pá, mých pět až deset tisíc… Ne. Tohle, tohle se teď fakt nehodí. Hodně nehodí. Jak to -pípí- udělám -pípí-? Budu si to muset -pípí- vzít na splátky -pípí-. Co když to nebudu zvládat -pípí-? Jasně, dostanu se do Černých ovcí, dluhová past čeká. Tomu se říká osud umělce -pípí-! Pípí- musím jít psát -pípí-. Ještě mě -pípí- vyhodí.
O hodinu později jdu s kamarádem na domluvený oběd. Nechce se mi, navíc dneska zase nestíhám. Nemám ani pětinu toho, co jsem mít chtěl. Ale dlouho jsme se neviděli a já to na poslední chvíli nechtěl rušit…
Moje nálada je stejně jako před hodinou na bodě mrazu. Již jsem si stihl sám sebe představit, jak rozprodávám knížky a posléze se hádám s exekutory.
Přecházím ulici a už se chci rozeřvat na skupinu cizinců stojících uprostřed chodníku, když v tom mi vyroste má druhá hlava a říká: „Vidíš to? Svítí sluníčko a ty seš dost zdravej na to, aby sis to tímhle bulvárem mohl štrádovat na oběd. Setkáš se s kámošem, kterej tu pro tebe byl v dobrým i ve zlým a nikdy tě nenechal ve štychu. Tohle nemůže říct každej, blbče.“
A víte co? Mně najednou bylo hrozně fajn, protože jsem v tu chvíli měl pocit, který jsem nezažil už dost dlouhou dobu. Byla to chvilka. Chvilka, během které člověk neměl potřebu se za něčím zase hnát, vztekat se a nadávat. Chvilka, během které si člověk vážil toho, co má.
A touhle chvilkou jsem se vám chtěl pochlubit.
Ale přeci jen mi držte palce, ať v těch Černých ovcích neskončím.
Jednou z nich jsem ostatně i bez dluhů.
