V úterý 7. prosince si Domov svatého Josefa v Žirči u Dvora Králové nad Labem připoměl 20 let od svého založení. Za tu dobu poskytli pracovníci Domova služby tisícům pacientů se stále ještě nevyléčitelnou neurologickou nemocí. Fyzioterapeutka Pavla Metelková patří mezi zaměstnance, kteří pacientům pomáhají už od roku 2001, kdy byl Domova svatého Josefa otevřen.
Jak jste se o existenci Domova svatého Josefa dozvěděla? A vzpomenete si, jak vypadal váš první den na tomto pracovišti?
Když jsem do Domova poprvé přijela, fungovalo jen jedno oddělení. Tehdy jsem ještě byla v rodném Nymburce, ale v 70 km vzdáleném Domově jsem měla i bydlet. Přivezl mě tehdy bratr, a když viděl tehdejší stav budov v areálu, zeptal se mě, jestli to nemá otočit a zavézt mě zpátky. Venku to vypadalo jako po bombardování. Podobně i uvnitř, výjimkou bylo jedno opravené oddělení. Ale vlastně to mělo svoje kouzlo, ráda na to vzpomínám. Takže z toho vyplývá i má odpověď na bratrovu otázku. Rozhodla jsem se v Žirči zůstat. Ještě se mi vybavuje, že jsem hned ten první den potkala na nádvoří Janu (Kolegyně Jana Zábrodská dříve pracovala jako ošetřovatelka a pak jako sociální pracovnice. A stejně jako Pavla Metelková i ona zůstává v Domově od jeho založení. Pozn. aut.).
Jaké byly vaše začátky v Žirči? Vzpomenete si ještě na první klienty?
První klienty si člověk většinou zapamatuje. To setkání bylo velmi silné. Ale tak to mám u každého klienta. Dodnes to je stejné. Vždy se snažím do pacienta a jeho rozpoložení vcítit, abych mu mohla pomoci. Dodnes si vybavuji tváře prvních pacientů – Marušky, Josefa, pana docenta. Jejich povolání, tváře, oči. Dokázala bych vám dát seznam všech. Velmi výrazně mi utkvěl v paměti jeden řidič autobusu, kterého jsem se zpočátku i trochu bála. Byl takový nevyzpytatelný, neměl rád změny, ze začátku byl více odměřený. Ale nakonec jsme k sobě cestu našli a byla to moc pěkná spolupráce. Pak tu byla třeba paní Věruška, která byla z mého rodného Nymburka, znala moji babičku. Vypadala, že pořád spí, ale měla o všem perfektní přehled. Dále si pamatuji pana Pavla. Na pobytu se seznámil s Alžbětou a pak měli svatbu. Bylo to první takové seznámení v Domově, ale ne jediné.
Domov byl tehdy v poměrně bídném stavu. Jaké byly pracovní podmínky?
Ze začátku se cvičilo hlavně na pokojích. Rehabilitační místnost byla jen jedna. Ale nebylo žádné zvedací zařízení, které by nám usnadnilo přesun klientů. Byly to dost polní podmínky. Tehdy byla nutná, daleko více než jindy, spolupráce napříč profesemi. Ráda vzpomínám, jak jsme si navzájem pomáhali. Snažili jsme se vertikalizovat klienty a pomáhali nám ošetřovatelé. Prostředí mě neodradilo. Tehdy se budovalo opravdu rychle. Nastoupila jsem a po měsíci se začalo rekonstruovat druhé oddělení zdravotních pobytů. A za rok přibylo další, pro dlouhodobé pobyty v jihozápadním křídle Domova. Už v roce 2003 měl tři oddělení a celkem 42 lůžek. Tehdy se vybudoval také první specializovaný rehabilitační sál, který je tam dodnes.
Jak jste vůbec připravovali první rehabilitační program pro nemocné roztroušenou sklerózou?
Aplikovali jsme to, co jsme znali ze školy. Aktivně jsme se o problematiku zajímali, hledali jsme školení a kurzy. Člověk se učí, získává zkušenosti s pacienty. Zjišťovali jsme, co funguje, a co naopak ne. Ptali jsme se pacientů. Samozřejmě se to nedá srovnávat s tím, na jaké úrovni je rehabilitace teď. Ať už vybavením, nebo zkušenostmi. Pořád se učíme. Poučíme se z chyb a někdy uděláme něco, co naopak začne fungovat. Ty zkušenosti se za těch dvacet let kumulují a lidé s roztroušenou sklerózou z toho mají užitek.
Můžete popsat běžný rehabilitační den? S kolika klienty cvičíte?
V průměru cvičím denně se šesti klienty, na každého mám 60 minut. To je ta hlavní terapeutická část. Zbývající dvě hodiny vyplňuje doplňková terapie – robotická ruka, stavěcí vozík, masáž, uvolňovací techniky, protažení, chůze, chůze do schodů, chůze v terénu – podle toho, co daný člověk potřebuje, má to vždy zanesené v individuálním plánu. Snažíme se klienty správně motivovat. Vybavím si konkrétní příklad jedné klientky, který mi v poslední době udělal velkou radost: Ukázali jsme jí cvičení, díky němuž by se mohla udržet vsedě. A ona začala cvičit a po dvou měsících pobytu doma se výrazně zlepšila. Přitom je na elektrickém vozíku. Když znovu přijela na pobyt, její sed byl mnohem lepší a umožnilo jí to provádět další činnosti. Aktivita musí vycházet od pacientů. To je základ úspěšné rehabilitace. Člověka motivuje i to, že vidí, jaký pokrok klient udělal. Většinou to totiž znamená, že se pacientovi zlepší kvalita života. Bylo by proto fajn s nimi cvičení průběžně konzultovat. A pokud klient zvládá předepsané cviky, bylo by skvělé mít možnost s ním cvičit přes video a případně mu nové cviky přidat. (Domov sv. Josefa se nově snaží v rámci odborné poradny navazovat s klienty spojení online přes videohovor a pomáhat jim tak i v době, kdy pobývají v domácím prostředí. Pozn. aut.).
Dvacet let, to už je doba, kdy jste určitě ve své práci zažila nejen každodenní rutinu, ale i hodně silné zážitky. Můžete uvést nějaký příklad?
Není jeden, o kterém bych řekla, že je nejsilnější. Jsou to spíš takové střípky. Krásné okamžiky jsem zažívala v samotných začátcích. Byla to improvizace, nic ještě nebylo nastavené. Když bylo hezky, šli jsme si společně s klienty dát oběd do parku. Vzali jsme je na výlet, třeba na betlém (Unikátní Braunův betlém se nachází ve Šporkových lesích zhruba 1,5 km nad Žirčí, kde je situován Domov sv. Josefa, pozn. aut.). Nikdo nevěděl, jak to bude vypadat, byla to spíš taková dobrodružná stezka. Po těch kamenech jsme zkoušeli upoutané na vozík tlačit, ale pak jsme zjistili, že někudy se nedá jet. Tak jsme přinesli ližiny, jejichž pomocí klienti na vozíku najíždějí do automobilu. Díky nim jsme dokázali přejet výmol. A jelo se dál, dokud to vozíky daly. Přežili jsme to a betlém byl fajn. Nakonec jsme z toho měli všichni dobrý pocit.
Dvacet let je opravdu úctyhodná doba. Jak bojujete proti syndromu vyhoření?
Byly projekty na vzdělávání, to nás posouvalo, to mě vždycky nakoplo. Když byla krize, tak přišly také děti, takže tahle přestávka byla fajn. ☺ A důležité je, aby si to člověk uměl srovnat v hlavě. Mně vždycky záleželo na lidech, chci pro ně být užitečná, dělat něco dobrého. A když zjistím, že už jim nebudu mít co dát, tak to musím nějak řešit. Najít si nějaké kompenzace, jak dobít baterky. A velmi důležitý je kolektiv, lidé, s nimiž pracujete. Když nejsou spory, je to fajn. Když si vyjdeme vstříc a navzájem si pomáháme a užijeme si nějakou srandu, to nás také drží. Těší mě, že vzdělávací programy a školení pokračují i po těch 20 letech. Například letos jsme měli školení na nafukovací dlahy, příští rok bude na respirační terapii.
Domov svatého Josefa se za dvě desetiletí proměnil k nepoznání. Jak tu proměnu hodnotíte vy, která pamatujete i začátky v hodně provizorních podmínkách?
Dnes je v Domově sv. Josefa 88 lůžek, za rok dokážeme pomoci stovkám nemocných. Máme 19 terapeutů a většinu opravených objektů. Co se areálu a jeho vybavení týče, to je rozdíl opravdu jako mezi trabantem a ferrari. Když to třeba vztáhnu na vybavení rehabilitace, tak všude je zvedací systém, což je pro personál obrovská pomoc. Dále specializované pomůcky jako redcord, chytrá rukavice, měření tlaku sedu na vozíku, ústní myš a mnoho dalšího. Vybavení je zkrátka super. Ocení to i studenti, kteří přijdou na stáž. Všechno se dá samozřejmě vylepšit, ale péče je velmi dobrá. Dříve jsme si opravdu mezioborově pomáhali a to zůstává velkou výzvou i po 20 letech, kdy se Domov sv. Josefa rozrostl z jednoho objektu na čtyři.
Co znamenají 20. narozeniny Domova svatého Josefa pro vás osobně? K narozeninám, navíc kulatinám, patří obvykle i oslava…
V Domově se vše neustále rozšiřuje a inovuje, já jsem měla i rodičovské pauzy, tak mě to výročí ani tak moc nebere. Na druhou stranu přiznávám, že někdy, když už jsem hodně unavená a mám období, kdy se nedaří vše, jak bych si představovala, si sama říkám, že už jsou tu opravdu dlouho. (směje se) Je to pro mě půlka života. A jestli to výročí oslavím? To nevím. Slavím každý týden, který přežiju, ale když říkáte, že to je tak významné jubileum, tak asi jo. Třeba na Svatoanenských slavnostech (Svatoanenské zahradní slavnosti aneb slavnosti bez bariér se slaví v Domově sv. Josefa vždy v červenci v sobotu nejbližší svátku sv. Anny. Cílem je setkávání zdravých a handicapovaných a podpora lidí s roztroušenou sklerózou. Pozn. aut.).
Náš rozhovor se točí kolem 20. narozenin Domova svatého Josefa. Dvacetiny v životě člověka bývají věkem, kdy intenzivně přemýšlí, jak bude jeho další život vypadat. Jak by vypadala budoucnost Domova?
Má představa je jednoznačná, mohli bychom cvičit ještě víc. Někdy mají klienti jen jednu terapii za den. Vnímám to, že je to málo. Ráda bych také rozšířila rehabilitační program o skupinové cvičení. Bohužel je to všechno o čase a o tom, kolik terapeutů si můžeme v Domově dovolit. Pomohlo to našim klientům ve všech jednotlivých objektech Domova, na Kláře, na Damiánovi, na Josefovi i doma. Ale musí to vycházet z požadavků pacientů. Je třeba hledat pro klienty nová řešení, jejichž pomocí mohou realizovat svá přání. Já bych si ještě přála nového ergoterapeuta v týmu, náš rehabilitační program by to obohatilo. V současné době má Domov sv. Josefa dvě ergoterapeutky na mateřské dovolené a zoufale nám odborník na této pozici chybí. Kdybych mohla mávnout kouzelným proutkem, aby se tu nějaký objevil, hned bych to udělala.
Co byste si v Domově nejvíce přáli k 20. narozeninám?
„Jednoznačně bychom si nejvíce přáli dostatek kvalifikovaného personálu. Postrádáme hned dvě odbornice na pozici všeobecná sestra a dále nám chybí ergoterapeut. Přijetí těchto specialistů je pro Domov skutečně prioritou. Proto je pro nové pracovníky připraven štědrý nástupní bonus, zajímavé ohodnocení, možnost ubytování, obědy za symbolickou cenu a benefity, díky kterým organizace proplácí zdravotní péči, dovolenou či zájmové kroužky zaměstnance i členů rodiny. Věříme, že zdravotní sestry i terapeuta brzy přijmeme. Mohou se těšit na přátelský personál i práci, která dává hluboký smysl. Náš krásný areál si o to vyloženě říká. Dalším dárkem, který by nám v Domově vykouzlil úsměv na tvářích, jsou darované Domovenky, aby právě tito naši odborníci mohli po celý příští rok poskytovat pravidelnou a komplexní péči o naše pacienty, nemocné roztroušenou sklerózou.“
Dominik Melichar, vedoucí Domova svatého Josefa
Foto: Domov svatého Josefa (Jan Staněk)
