V divadelním režisérovi Janu Bornovi se snoubí něco, co se dnes moc nenosí: skromnost s talentem. Ačkoliv ho osud hodně zkouší a Jan musí v posledních letech bojovat se závažnou nemocí, vytvořil se souborem pražského Divadla v Dlouhé řadu vynikajících inscenací. V poslední době třeba představení známé hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti. Na tohle představení ovšem chodí spousta mladých lidí. Proč asi?
* Na inscenaci Našich furiantů je slyšet samou chválu. Představení je místy strhující, provokativní… S jakým úmyslem jste Stroupežnického nastudoval?
Předesílám, že jsem vycházel z úpravy Miroslava Macháčka, který Furianty přivedl na scénu Národního divadla v roce 1979. Macháček je ale dělal v jiné době. V té době lidé byli tak rozbolavělí, že být na ně z toho jeviště ještě přísný – to fakt nešlo. Tématem oné doby bylo, jestli má slušný člověk proti tupství naději zvítězit. Jeho Furianti jsou v zásadě laskaví a hlavní hrdinou je venkovan Bláha, kterého on vyložil jako čestného a zároveň chudého člověka, který vlastně nějakou chytrostí a slušností přelstí mašinérii totální omezenosti. My už tak laskaví nejsme…
* Jak Macháčkův výklad přijal minulý režim?
Já myslím, že oni nic nepochopili. Jednou to byla klasika, takže cenzoři a schvalovatelé nebyli tak ostražití. Na Furianty se hodně chodilo, šlo o jakési kultovní představení. Já jsem ho viděl pětkrát, pak jsem ho ještě několikrát shlédl na DVD. Vlastně jsem se s jeho výkladem ztotožňoval, ale pro naši inscenaci jsem je četl již s novou životní zkušeností. A pro mne je ta hra velmi přísná.
* On pan Stroupežnický by také pěkný ptáček…
Napřed jako dítě mučil zvířata…
* …a pak autory jako přísný dramaturg Národního divá dla!
A v sedmnácti letech v domnění, že na lovu omylem za střelil člověka, si skoro ustřelí hlavu. V poslední chvíli a ustřelil si „jen” část čelisti a nos Zohavení mu změnilo život.
* Byli Furianti ve své době úspěšní?
Ale kdeže! Tahle hra měla pc premiéře jenom tři reprízy. Lidé tehdy takový obraz o sobě m nesnesli. Ale později se hrála dost často.
* Diváci nesnesli nemilosrdní zrcadlo, které jim ukázalo lec cos nelichotivého, že?
Zřejmě. Stroupežnický to tak< celé napsal o vesnici, v níž byd lei. O Čerhonicích, které leží ně kde mezi Plzní a Pískem. Ve hř< se ves jmenuje Honice. Ale t Buškové a Bláhové, tedy hlavní postavy z Furiantů, tam skuteč ně bydleli. On pak domů už radši moc nejezdil…
* Řekl jste, že s touto hrou vy povídající o české povaze si má poměřit každá generace S tou malostí, zapšklostí.. Děje se tak i v případě Našich furiantů v Divadle v Dlouhé?
Já doufám, že ano. Nejednu věc ve hře zůstává i po sto třiceti letech – například to naše šponování se na malém písečku České problémy jsou v podstatě drobné. A když do nich vstoupí člověk a začne se chovat velkohubě, to znamená světácky a velkopansky, začne je řeší s neadekvátní důležitostí a sebestředností, tak vypadá směs ně. Což jsou všechny ty situace ze hry: kdo zaplatí punč, kdo první zaplatí kapelníkovi, kdo zazpívá a tak dále. A přitom jim všem hrozí, že někdo zapálí vesnici. Oni nevědí, že jde o podvrh vtip, provokaci. Kdyby tu vesnici opravdu někdo zapálil, ta lehne popelem naprosto celí A oni v tu chvíli řeší, kdo zapla punč. Hádají se o úplné pitomosti. A celé tohle ohrožení s děje na pozadí volby, kdo bud ponocným, kterého chápu jak symbolickou postavu. Moje babička vždycky říkala: Blbej je ponocnej… Ponocný byla n vesnici úplně podřadná veřejné funkce, člověk, kterého vlas ně nikdo nevidí, protože choi v noci a ve dne spí. Je zvláštní, že si žádný recenzent nevšiml, že když nám ten ponocný na konci hry zatroubí, tak na něj celá vesnice po tom neúprosném boji o ponocenství zařve: Ticho! Což jsou motivy, které tam Stroupežnický neměl. I Macháček ale končí vesnickým smírem. Všichni všem odpustí. Všecko se dá do pořádku. Ale my jsme nechtěli, aby se to dalo do pořádku…
* Proč?
Protože jsme si říkali, že oni se druhý den ráno sejdou a začnou spor zase o něco jiného. Nevím, o čem se budou hádat zítra, každopádně se sejdou, jako by se včera nic nestalo. A to nás na tom velice dráždilo a chtěli jsme tím diváka zneklidnit.
* Neobáváte se, že se v groteskním mikrosvětě vesnice dnes také leckdo pozná?
Ne, neobávám se – byl bych rád! Ale jsem skeptický. Chtěli jsme jen ukázat, jak se na tom našem malém hřišti přeceňujeme. Místo abychom řešili podstatné věci, přetlačujeme se a jsme tím směšní. V televizi se hádá nějaký Jirka s Mirkem, vy pak ujedete jen pár kilometrů za hranice, a tam nikdo netuší, kdo ti pánové vlastně jsou. Já miluji nedělní televizní debaty, kdy jeden druhému říká: Vy jste lhář, vy lžete, vy kradete a tak podobně. Politici se napadají před kamerami, a pak spolu klidně odejdou ze studia a druhý den si v parlamentu dají kafe. Mně kdyby někdo v práci řekl, že jsem lhář nebo zloděj, tak mu jednu vrazím a vyhodím ho.
* Pomohl vám ktomu nazírání na českou realitu třeba pohled zbytku světa?
Z ciziny se pamatuji nejvíc dvě věci: jednak to, jak je jim úplně jedno, jaké máme problémy, oni je mají také, a zadruhé, že buranství je celosvětový jev. My se mu akorát umíme vysmát.
* V představení zazní píseň Kde domov můj, nezní však nijak dojemně. Co vás k tomu vedlo?
Replika dědečka Dubského, který se v jiných inscenacích většinou vykládá jako moudrý, milý a trochu sentimentální venkovský dobrák. Ale on je to v podstatě furiantský senila. Mladí zakládají rodinu, čeká je dost těžký život sedláků, a dědeček jim s velkou pompou dává každému dva penízky, protože mu je kdysi daroval sám císař pán. Tenhle bývalý kočí tam má větu, která je úžasná: „Aspoň ukážeme celému světu, jak u nás v Čechách dokážeme jezdit s koňmi!” V jeho vzpomínce na mocnáře přitom jde o deset kilometrů, kterými jej vezl jako zcela bezvýznamný kočíz jednoho zámku do druhého. Takže je jasné, že po tomhle vlasteneckém prohlášení se musí zpívat hymna. Což je úplně na stejné úrovni jako dnešní výkřiky Čechy Čechům! nebo Kdo neskáče, není Čech!
* Souhlasíte s názorem, že Stroupežnický byl něco jako český Gogol?
Jistě. Protože Furianti nejsou realistickou hrou, nýbrž groteskou. Jiná věc je, jestli tehdy mohl naplno říct, že si dělá z těch lidí legraci.
* Když projdeme váš tvůrčí životopis, kde vám bylo osobně nejlépe? V brněnském HaDivadle, hradeckém Drakovi, pražském Švandově divadle, v souboru Vizita, který jste zakládal s hercem Jaroslavem Duškem, nebo třeba v Dejvickém divadle?
Mně bylo dobře skoro všude. Vždycky jsem byl s lidmi, se kterými jsem chtěl být. A všude jsem byl šťastný. Jenom v určité době, když jsem viděl, že kolegové směřují trošku jinam než já, jsem šel hledat zase nějakou jinou cestu.
* Měl by režisér projít takovými šťastnými štacemi?
Určitě. Když vyjde mladý absolvent režie ze školy, musí se umět postavit proti všem těm dospělým, zkušeným hercům, což je velká zodpovědnost. Oni vám dávají tři měsíce svého živonábytek, ta, které musí trávit podle vašeho programu. Vy potom odejdete, ale oni večer co večer hrají to, co jste připravil. Oni s tím jdou před lidi. A moc záleží právě na vás, aby v tom díle byli dobří a hlavně svobodní. Aby je to těšilo a bavilo. Tohle si člověk musí uvědomit na základě mnoha zkušeností. Já jsem dvacet let učil na DÁMU a vidím občas na těch mladých klucích, že si myslí, že jejich úkolem je oslnit veřejnost svým režijním výkladem. Veřejnost na jejich režijní výklad kašle, veřejnost se jde večer setkat s herci. A jestliže se to setkání uskuteční na půdorysu, který ty herce dělá dobrými a dává jim možnost tvořit a vypovídat něco o realitě, tak to vypovídá i o dobrém režisérovi. Jestli jsou však herci svázáni a zmrtveni byť sebelepší koncepcí, tak setkání s nimi není moc velký zážitek…
* Ve vašem divadle bavíte děti a dospělé. Čím to je, že se vám daří zaujmout různé generace diváků? Například ve hře Jak jsem se ztratil podle povídky spisovatele Ludvíka Aškenazyho hraje dětskou roli dospělý herec, ženy a muži chodí na chůdách, na scéně je zvětšený prostě mimořádná imaginace…
Když dělám dětské představení, tak ho vytvářím úplně stejně jako to pro dospělé. Jenom téma musí být takové, aby mu rozuměly děti. Vkládám do toho svou dospělou zkušenost. Ale sděluji ji tak, aby jí mohly rozumět i děti.
* Jaké jste vy sám měl dětství? Vyrůstal jste v Příbrami?
Kdepak. Já jsem se tam narodil, ale od svého narození jsem tam nikdy nebyl. A narodil jsem se v Příbrami proto, že moje máma a můj táta stavěli Orlickou přehradu. Maminku pak z toho Orlíku odvezli právě do příbramské porodnice.
* A jak vzpomínáte na školu? Na základce jsem měl fantastickou paní učitelku Macků. Když například v šedesátém osmém roce vycházely každý pátek Rychlé šípy, jeli jsme vyučování bez přestávky, a když byly v deset hodin Šípy na stánku, vybral jsem ode všech peníze, koupil je, a během dvacetiminutové pauzy jsme si je všichni rychle přečetli. Gympl byl pak pro mě to nejstrašnější, co jsem kdy zažil. Ta představa, že jdu každý den do školy a v pěti předmětech tam na mě číhají ty soudružky učitelky… hrůza! Hlavně jsem nechtěl být od osmi do devíti vyvoláván z biologie, od devíti do desíti z geometrie, pak z latiny…, copak to se dá? A do toho mně vykají, a přitom se ke mně chovají jak k malému smradovi… I Prostě moderní české školství. Přesně tak. Vysoká pro mě byla nádhera… Napřed jsem studoval na filozofické fakultě teorii kultury. Původně jsem si myslel, že půjde o něco uměnovědného, ale šlo o pseudopolitický obor. Marxismus-leninismus jsem pochopil za jedno odpoledne. Ale škola byla krásná, úžasní spolužáci a kamarádi. Pak jsem dva roky studoval divadelní a filmovou vědu, na tohle období rád vzpomínám i kvůli profesorům. Teprve pak jsem šel na DÁMU na režii. I Vzali vás hned? Ano. O všem tam tehdy rozhodoval kovaný komunista a obrblb Antonín Dvořák. V té době už nebyl šéfem katedry, jenže oni se mu to báli říct. S Dvořákem jsem při přijímačkách tvrdě bojoval, což se zúčastněnému režisérovi Evženu Sokolovskému zřejmě líbilo, protože pronesl slavnou větu – cituji doslova: Bornu beru, na ostatní seru. I Měl jste nějaké režijní vzory? Evalda Schorma, kterého jsem při studiu na DÁMU každou neděli navštěvoval. On měl velkou touhu učit, ale nesměl. Mám rád Arnošta Goldflama. Líbí se mi, že necpe lidi do rolí, nýbrž dělá role na lidi.
* V roce 1992 vás postihla nemoc, která se jmenuje roztroušená skleróza. Zeptám se jen stručně: Jak se s tím hendikepem válčí?
Těžce. Já jsem do doby sklerózy snad nebyl ani smutný. A najednou mne provázely těžké deprese. Pak jsem se jich částečně zbavil… Nyní mně odešla ruka a ochrnují i nohy. Jsou dvě možnosti, jak s tím vším naložit: buď se rozhodnete, že budete nemocný, anebo se rozhodnete, že dokud to půjde, budete pracovat a žít. I s tím rizikem, že si asi zkracujete život. Práce mě nesmírně vyčerpává a nesmírně těší a baví. Jsem spokojený, když jsem mezi lidmi. A parta v divadle mně neobyčejně pomáhá tím, že mě nijak nelituje. Že je kolem práce i spousta legrace. Protože, když se z nemoci ztratí humor, pak je to tragédie. I Vím, že máte báječnou rodinu… Skvělou manželku, skvělé dva syny, kteří pomáhají se vším, co potřebuje člověk na vozíčku. Manželka mou nemoc nebere sentimentálně, ale jako fakt. To je ohromně povzbuzující přístup.
* Měl by být muž furiantem?
Ne. Chlap je nejvěrohodnější v momentě, když přijme sám sebe. Když si pořád na něco ne stěžuje, když nekňourá. Když ne osočuje svět kolem sebe. Možná, že tohle je pro mladé i starší publikum právě nejsilnější poselství z vašich Našich furiantů. Rád bych tomu věřil…
JAN BORNA se narodil 25. srpna 1960 v Příbrami. Na pražské DÁMU vystudoval v roce 1988 divadelní režii, o pět let dříve teorii kultury na Filozofické fakultě UK. Působil potom na DÁMU jako pedagog na katedře alternativního a loutkového divadla. Ve své profesní kariéře absolvoval několik angažmá: 1985-1986 v brněnském HaDivadle, v letech 1987-1990 se stal členem Volného spojení režisérů, 1989-1992 režíroval v loutkovém divadle Drak v Hradci Králové, 1991-1992 v Realistickém divadle v Praze, od roku 1993 byl po tři roky uměleckým šéfem a režisérem Dejvického divadla v Praze. S Jaroslavem Duškem založil netradiční divadelní soubor Vizita. Od roku 1996 je kmenovým režisérem pražského Divadla v Dlouhé.
V roce 2002 dostal cenu českého střediska ASSITEJ (Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež). Jako režisér uváděl své vlastní inscenace i původní hry jiných autorů. V poslední době se věnuje především dramatizacím, vytvořil např. úspěšnou inscenaci Oněgin byl Rusák podle knižní předlohy Ireny Douškové, která je pokračováním známé knihy Hrdý Budžes. Nyní v Divadle v Dlouhé sklízejí úspěch jeho Naši furianti (premiéra 2011). Bornovo režijní vnímání se vyznačuje výjimečným citem pro detail, humorem, smyslem pro dětské chápání světa. Vydal také tři sbírky vtipných básniček. Roku 1992 mu byla diagnostikována roztroušená skleróza. Je ženatý, s manželkou Indirou má syny Matyáše (22) a Šimona (20).
zdroj: časopis Naše
