„Já jsem Iron Man,“ touhle větou ukončí Tony Stark první díltrilogie o géniovi a miliardáři, který zachraňuje svět. Občas si tu větu
opakuji. Sám pro sebe samozřejmě. Ale sem tam se stane, že mi ujede nahlas…
Reakce blízkých bývají shovívavé. Co byste říkali člověku, který se
v době, kdy měl koukat na marvelovky, pokoušel číst Rimbauda. A teď, když
by o něm měl být schopen poučeně hovořit, dá přednost té komiksové bublanině.
Přátelé jsou shovívaví, to ano, ale teď ležím na břiše v nemocničním
pokoji. O svých sousedech tady můžu těžko říct něco pozitivního a doktorka… Je
prostě doktorka. Navíc jsem ve velmi zranitelné pozici, piju za pomocí jakési
nechutné hadičky a močím do věci zvané bažant.
„Já jsem Iron Man.“
Pokud jsem tu větu opravdu řekl nahlas, vysvětlovalo by to
doktorčin zachmuřený výraz a já mohu očekávat přesun na psychiatrii.
„Šoupněte ho na samotku a hotovo,“ řekne zničehonic
nenáviděný soused na pokoji. Svými senilními žvásty nepřetržitě otravuje život
svému okolí. Ale co když v tuto chvíli opravdu na něco reagoval? Přesněji
řečeno na mě, na vyzrazení mého dětského zlozvyku opakovat si některé věty
třeba stokrát. Jeho slova ještě vystupňují moji paranoiu. Vážně jsem to řekl nahlas?
Odpusťte! Já nejsem blázen, respektive jsem, ale… Já vím, že nejsem Iron Man!
Ne, budu dělat, že se nic nestalo. Nic jsem neřekl.
Nekonečné mlčení prolomí doktorka spásnou větou: „Víte,
diagnóza je víceméně jasná. Zřejmě se jedná o roztroušenou sklerózu, jak jsme
předpokládali.“
„Jasně,“ odpovídám nadšeně. Rázem mi dochází, proč na mě
místní léčitelka koukala s kamennou tváří.
Moje reakce ji evidentně zaskočí, přesto pokračuje:
„Neočekáváme, že by lumbální punkce naši diagnózu vyvrátila…“
„Super,“ prohodím nenuceně, stále potěšen zjištěním, že
nebudu muset podstoupit elektrošoky, či jinou drastickou léčbu psychiatrických
pacientů. Ta by mi byla jistě ordinovaná právem. Já však špatné spoje ve svojí
psyché stále důmyslně skrývám. Já jsem
totiž Iron Man!
„Pokud byste měl nějaké otázky, ráda je zodpovím. Cítíte se
dobře?“ ptá se mě lékařka.
„Přímo skvěle!“ výsknu.
„Dobře, ještě jedna věc: po lumbální punkci mohou nastat
jisté přechodné problémy. Takzvaný postpunkční syndrom, kdyby se tedy cokoliv
dělo, řekněte sestrám. Zatím na shledanou,“ loučí se se mnou žena v bílém
plášti.
No jasně! Postpunkční syndrom! Vždyť na něj jsem mohl svést i
toho Iron Mana…
