Kutálím se. Přes kostým medvěda cítím každý schod.
Konečně jsem dole.
Jeptišky se sbíhají ke mně. Projevují účast a obavy o mé
zdraví. Když vidí, že jsem (minimálně fyzicky) v pořádku, poplácávají mě
po sádelnatých tvářích se slovy: „Nám bylo jasný, že tobě se nic stát nemůže,
seš takovej pořádnej!“
Jedna šeptem dodává směrem ke kolegyním: „Vlastně to bylo
hrozně roztomilý, jak se z těch schodů kutálel…“
„Že jo?!? Vůbec by nevadilo, kdyby se něco takového stalo
během vystoupení!“ dodává hbitě druhá.
Jejich slova mě vnitřně pobuřují, přesto jim nechtěně
vyhovím. Při představení omylem padám na plastové iglú. To by pak nedal
dohromady ani Duch svatý, výstup má však fenomenální úspěch.
„Ten pád si zahrál skvěle!“
„Ale já ho nehrál…“
Zvláštní schopnost zakopnout na rovné zemi postupem času
vypracovávám k dokonalosti. V zimních měsících pak kostým medvěda
nahrazuje nevhodná obuv a já získávám zvučnou přezdívku Klouzek.
Později, zhruba v pubertě, mě potkává cosi, co se nazývá
„životní rovnováha“. Ta slova si okamžitě získávají moje antipatie. Ty
demonstruji ve společnosti, kde se často ocitám pod stolem. Známí se pak ptají,
kde je má životní rovnováha, na což jim odpovídám, že planeta není placka,
tudíž ani můj mozek nemůže být vodováha. S pochopením se nesetkávám.
Poté otázka rovnováhy zmizí, aby se znenadání znovu vynořila.
Což o to… Ta životní je definitivně ztracena, ale stabilita
se mi od let na prvním stupni základní školy přeci jen zlepšila. Znepokojuje mě
tedy, když zase začínám padat. Postupem času si pro pád nemusím ani chodit,
stačí když stojím…
„Nebuď pokrytec, stává
se z tebe muž a vrací se to, co ti bylo vždy vlastní,“ snažím se uvažovat
o ztrátě své těžce vycvičené rovnováhy. Přátelé tvrdí, že to není otázka
duševního vývoje, ale fyzického zdraví. Nakonec dávám na jejich rady a nechávám
se odvézt do nemocnice.
Při vstupu do ordinace vrávorám.
„Problémy s rovnováhou?“ ptá se doktorka, když spatří
můj nejistý krok.
„Celoživotní,“ projede mi hlavou.
Pak si konečně sedám.
