No jo, ale teď se má představa stát skutečností.
Pokouším se o obranu: „Vážně jsme se domlouvali na dnešek,
jo?“
„Jo, ale jestli nemáš čas…“ rozeznávám uražený tón.
Proč zrovna dneska? Proč právě nyní? Nyní, když se chystám
znovu shlédnout Tenkrát v Mexiku.
Nebo se ještě před tím mrknu na Desperada?
Ne. Musím toho nechat. Prostě se vzchop,
blbče.
„Ale jo… Já můžu… Dneska…“ koktám.
„Paráda, tak za půl hodiny u parku. Vezmi si něco pohodlnýho
na pohodlnýho, hlavně boty,“ pokládá telefon drahá.
No jo, oblečení… Nemám tepláky. Jdu jí zavolat, že nemám
tepláky. Neuvěří mi to… Ale vždyť je to pravda! Stejně mi to neuvěří…
O třicet pět minut později se přibližuji k místu srazu.
V oblekových kalhotách, které doplňují polobotky. No co, alespoň bude
vidět, že jsem sváteční běžec.
I přes tmu vidím, jak má drahá polovička kulí oči, a nakonec
se chytá za hlavu. Vybíháme.
Pohoda. Věděl jsem, že nemám tak špatnou fyzičku. Na základní
škole jsem sportoval. To se přeci pozná.
Po sto metrech se něco začíná dít: dochází mi kyslík a
přítelkyně se na mě podezíravě dívá.
„Musíš zvedat nohy,“ oznamuje mi.
No jo, sice jedna z chytřejších, ale furt je to herečka…
I když… Má do jisté míry pravdu. Končetiny jako kdyby srůstaly se zemí, jako
kdyby byly z vosku… Ještě pár metrů se snažím držet tempo. Ale ne… Nepůjde
to.
Má milá se mi vzdaluje. Vzhledem k faktu, že je na ni
zezadu pěkný pohled, mi daná skutečnost vlastně vůbec nevadí.
Zvolna přecházím do chůze.
Když se drahá otáčí, začnu divoce máchat rukama a předstírám
snaživý výraz.
„No tak! Ještě kousek,“ volá na mě.
Jako zázrakem nabírám tempo. Asi jsem překonal prvotní krizi…
Sebevědomě zrychluji.
O deset vteřin později se zvedám ze země.
„Já tomu nerozumím, vždyť je to rovina,“ slyším nad sebou.
„No právě.“
„Hele, příště možná radši zkusíme rychlou chůzi, jo?“
Mám radost, že je tak empatická.
