Kdybych měl vypsat věci, za které se v životě stydím,byl by z toho román. Nebo alespoň novela. Absolutní neschopnost existence
v dlouhodobém partnerském vztahu, arogance, egocentrismus… Tyhle věci ale
lidi na ulici nevidí a nezajímají je. Hurá! Jejich zájem se obrací na „fasádu“.
Přiznávám, že ta má není nejpohlednější, ale troufnu si přeci jen říct, že
s trochou sebezapření se pohled na ni dá snést. Dobře, minimálně
nevyvolává všeobecné pohoršení…
No jo, ale když se vám celej barák/ člověk ještě nějak
kymácí, tak z toho kouká pozdvižení. Fasáda nefasáda.
Ježišmarjá! Ten je jak slíva! Vždyť není ani poledne,
říkají pohledy okolí, když ve slabším dni slézám schody do metra. A to po
zahájení léčby hopsám jak laňka. (Dobře, profesi provazochodce bych si nestřihl…).
Zábavnější se v tomhle ohledu zdál čas před diagnózou. Jediné,
co jsem věděl, bylo, že mi pravá noha jaksi nechodí, ač jsem si vždycky myslel,
že by to noha dělat měla.
Nicméně že by si panáček někam zašel? Třeba k doktorovi?
Sami jděte! Vždyť to jsem si ji určitě
jen přeležel, nebo si natáhl sval. No jasně, to bylo tehdy, když jsem zkoušel
po dlouhý době udělat provaz. Povedlo se, ale natáhl jsem si sval no… Nic to
není. Navíc – jak bych si tam, prosimvás, měl zajít?
Třeba jako na to pivo, po kterém s kamarádem chceme
zaplatit na baru. Nožka hlásí menší problémy, ale dá se to přežít.
„Tak devět piv!“ oznamuje hospodský.
„Prosím? Já měl tři,“ oponuju.
„Dyť se na sebe podívej. Ty sotva stojíš!“
Pokračování ZDE
