Základní informace
Za vnímavost k RS jsou odpovědná zejména místa v DNA, která se podílí na regulaci imunitního systému či geny pro myelinový protein (z něj jsou tvořeny nervové obaly). Moderní metody molekulární biologie umožňují studovat velké množství genů najednou. Výzkum je zaměřen na geny, u nichž se předpokládá účast na zánětlivých procesech při RS (zánětlivé působky, naprogramovaná smrt buněk – apoptóza, aj.), poškozování myelinu (demyelinizace) a nervových vláken (neurodegenerace), nebo naopak schopnost obnovy myelinu či nervových vláken.
To, že RS má dědičný resp. genetický podklad je jasné ze studií rodin, kde se RS často vyskytuje. V běžné populaci v ČR je riziko vzniku RS 1:1000, tedy 0.1%. U příbuzného prvního stupně pacienta s RS (dítě, sourozenec) je riziko 3–4%. U jednovaječných dvojčat se riziko pohybuje kolem 34%. Riziko 3–4% je obdobné jako riziko většiny zhoubných nádorových onemocnění. Je třeba upozornit, že se nedědí vlastní onemocnění, ale pouze určitá vnímavost k RS.Proto není genetické poradenství rodičům s RS nijak nápomocné. Individuální genetická výbava dále určuje, jak bude pacient reagovat na léčbu či jak bude nemoc rychle postupovat.
Do budoucna by mohlo být možné RS pacienta geneticky vyšetřit a dle zjištěných údajů zahájit pro každého individuální léčbu, která bude nejúčinnější.
Pokročilé informace
Genetická predispozice k rozvoji roztroušené sklerózy (RS) je podložena mnoha genetickými a epidemiologickými studiemi. Byla prokázána vysoká vnímavost k onemocnění zejména u skandinávské populace, naopak mongoloidní rasa má až desetkrát nižší vnímavost k rozvoji choroby ve srovnání s rasou kavkazskou. Také familiární výskyt nemoci vliv dědičnosti potvrzuje. Bylo prokázáno zvýšené riziko postižení u příbuzných nemocného, zejména u jednovaječných dvojčat, u kterých se pohybuje v rozmezí od 25 %- 30 %, dvouvaječných dvojčat 3-7 % a u příbuzných prvního stupně pak okolo 3%.
Nejedná se však o klasickou monogenní dědičnost, ale o komplexní onemocnění s dědičností polygenní, neboť na spuštění autoimunitního procesu se podílí velké množství vysoce polymorfních genů. Tyto geny se u daného jedince vyskytují ve vazbách a různých kombinacích, což podmiňuje výraznou interindividuální variabilitu choroby, tedy její další průběh, tíži postižení i odpovídavost na terapii.
Jsou studovány kandidátní geny a jejich varianty, které ovlivňují komplexní patogenetický proces. Nejvíce studií se zaměřilo na asociaci této choroby s geny pro lidské leukocytární antigeny (HLA), které hrají klíčovou roli ve zpracování antigenů myelinu a iniciaci autoimunitního procesu. V rozsáhlých, tzv. genome-wide asociačních studiích (GWAS), provedených v evropské populaci, byla prokázána asociace RS s haplotypem HLA-DRB5*0101- DRB1*1501- DQA1*0102- DQB1*0602. Mimo oblast HLA byly nalezeny geny kódující prozánětlivé cytokiny, které se podstatně podílí na progresi vlastního zánětlivého postižení a aktivaci infiltrujících imunokompetetních buněk. Dalším velmi významným faktorem, podmiňujícím rozvoj a progresi onemocnění je porušení hematoencefalické bariéry, umožňující přestup zánětlivých buněk do centrálního nervového systému. V tomto procesu se uplatňuje variabilita genů kódujících chemokiny, adhezivní molekuly, matrixmetalloproteinázy a další. V neposlední řadě, velmi důležitou roli hraje také variabilita genů pro vitamin D, který je významným environmentálním faktorem, neboť navozuje silné antiproliferativní, prodiferenciační a imunomodulační účinky.
Genetické vyšetření může poskytnout důležité informace o patogeneze onemocnění a nalézt jedince se zvýšeným rizikem k rozvoji choroby. Zjištění genetické predispozice umožňuje posoudit nejen míru individuálního rizika, ovlivnění průběhu onemocnění, ale také napomoci ve vývoji nové, specifické, individualizované farmakoterapie. Tyto poznatky bude možné v budoucnosti využít v klinické praxi, umožňující monitorovat průběh onemocnění a sledovat efekt léčby.
Doc. MUDr. Yvonne Benešová, Ph.D.
