Není mnoho žen, které by vystavily fotoaparátu postavu v plavkách nebo ve spodním prádle bez retuší. Spoustu maminek pak po porodu překvapí vytahané bříško a velké množství strií. I já s tím mám své zkušenosti.
Mé dospívání bylo hodně náročné, bojovala jsem s mentální anorexií a kolem osmnáctých narozenin jsem si prošla obdobím, kdy jsem se radovala z každé nově „vylezlé“ kosti. Měla jsem tehdy jako puberťačka problémy v lásce a myslela jsem si, že za to může moje váha, i když jsem měla naprosto normální postavu. Nepřipadala jsem si dost dobrá, dost krásná a byla jsem přesvědčená, že když zhubnu, přítel mě bude milovat víc. Teď už vím, že všechno bylo jen v mé hlavě.
Tajila jsem mentální anorexii
Doma se mi to podařilo utajit, nikdo tenkrát nevěděl, co se to vlastně se mnou děje. Coby vegetariánka jsem si vařila sama. Rodiče mě nekontrolovali. Přes týden jsem nejedla, někdy jsem snědla jenom jeden pomeranč za den. Nebo jsem si hlídala, aby jídlo, které během dne sním, mělo celkem maximálně do 500 kcal. O víkendu jsem jedla, i když samé malé porce. Byla to opravdu šílenost. „Ty máš ale pěknou postavu,“ slyšela jsem od rodiny a přátel a znělo mi to jako rajská hudba. Dneska vím, že to bylo fakt strašné! Zpětně jsem sama na sebe a na ostatní opravdu naštvaná. Je to přesná ukázka toho, jak nás okolí často bere a nechtíc ovlivňuje. Lidé koukají, jak kdo vypadá, avšak netuší a kolikrát je ani nezajímá, co se děje v člověku uvnitř. Čím si prošel nebo prochází.
Pomohla mi nemoc
Mně z toho začarovaného kruhu paradoxně pomohla jiná nemoc. Roztroušená skleróza, kterou mi v tu dobu odhalili. Začala jsem se soustředit na její léčbu a „problémy s váhou“, nebo spíše s hlavou jsem „hodila za hlavu“. Nastoupila jsem bioléčbu, přítele jsem si vzala za manžela a ve dvaceti jsem se stala maminkou. Těhotenství jsem i s nemocí zvládla v pohodě, rok jsem byla bez ataky nemoci a můj stav byl stabilizovaný.
Strie mě trápily
Před těhotenstvím jsem měla úplně normální postavu. Nebyla jsem ani hubená, ani silná. Musím říct, že to bylo období, kdy jsem se cítila nejlépe za svůj život. Po tom všem, čím jsem si v dospívání prošla, jsem byla se svou váhou opravdu spokojená. Jediné, co moje tělo trošku hyzdilo, byly známky vpichů od injekcí. Fleky, malé modřiny, bouličky od bioléčby… Z toho jsem si ale nikdy nic nedělala. Jenže pak se mi v těhotenství objevily strie na břiše. A dost nemile mě překvapily. „Rozrůstají se tak rychle, mám z toho hrůzu,“ stěžovala jsem si kamarádce. Moje těhotenské bříško bylo opravdu obrovské, takže se té kůži ani nedivím. I když jsem si pravidelně od druhého měsíce těhotenství bříško mazala a vyzkoušela třeba sezamový olej, aloe vera, kokosový olej nebo bambucké máslo, nic mi nepomohlo. Doma mě litovali, prý jsme strie v rodině neměli, já byla výjimkou. Vadilo mi, jak se o „mém problému“ mluví nahlas. A vadí mi to dodnes. Nemám ráda ty soucitné pohledy a všeobecně zažité přesvědčení, že tělo má být dokonalé. „Kdo tu dokonalost určuje? Ty retušované obrázky v magazínech? Upravované fotky na sociálních sítích? Modelky, které ještě nikdy nerodily?“ ptám se.
Krásná i po porodu
Dneska už vím a všude nahlas říkám: „Stojím si za tím, že krása se nehledá na povrchu, ale uvnitř. Strie po porodu jsou přirozené, stejně jako povislé bříško nebo prsa a pár kilo navíc.“ Přeji si, aby lidé na tělo ženy po porodu nahlíželi tak, že přivedlo na svět nový život, a ne tak, že „už není krásné“. Protože je krásné! I moje tělo dalo život, i já jsem na to pyšná, i když jsem si předtím musela projít šokem z proměny těla v těhotenství a po porodu.
Zamilovávám se do synka
Začátkem května 2019 se nám narodil syn Honzík. Porod proběhl bez komplikací. Musím však přiznat, že přivítání našeho chlapečka na svět neprobíhalo jako ve filmu. Byla jsem lehce v šoku. Nějakou chvilku mi trvalo pochopit, že jsem máma a že to miminko v náručí je opravdu moje. Pamatuji si, jak jsem po porodu předala malého manželovi a šla se najíst. Vůbec mi to nedocházelo. Nová realita ke mně přicházela postupně, stejně jako mateřská láska. A to uvědomování si a zamilovávání se do Honzíčka bylo naprosto úžasné a krásné! Jediné, co mi tehdy kazil pocit štěstí, byl pohled na mé břicho. Ve spodní části se mi vytvořil převis popraskané kůže. Došlo mi, že ta vytahaná kůže bude nejspíš větší problém než strie.
Maminky, nestyďte se!
Naštěstí mám skvělého manžela, který „mé nové já“ přijal naprosto v pohodě. Uklidňoval mě, že je to v pořádku a normální. Byl šťastný, že máme syna, a nějakou převislou kůži, kila navíc a popraskané břicho vůbec neřešil a neřeší dodnes. To mi moc pomohlo a začala jsem se na své tělo dívat jinak. Pár měsíců po porodu jsem začala lehce cvičit, a tak jsem díky tomu i několik kilo zhubla. Strie světlají, ale kůže bohužel zůstává stejná. I když stále nejsem na své původní váze, jsem šťastná, dnes už ano. Přijala jsem se taková, jaká jsem. Nejvíce mi pomohlo sdílení na internetu s ženami, které prožívaly podobné stavy jako já. Proto jsem založila projekt Tělo s příběhem. „Už se na sebe nebojím podívat do zrcadla. Naopak se cítím něčím zajímavá a nevidím důvod, proč se i po porodu necítit sexy,“ ujišťujeme se navzájem s ostatními maminkami. Celý projekt vedu společně s fotografkou a maminkou desetiměsíčního Marečka Lucií Paurovou a máme obrovskou radost, že se nám daří přesvědčit maminky, aby se nestyděly, neřešily mínění druhých a líbily se samy sobě. Věřím, že když se člověk přijme takový, jaký je, a začne se mít rád, projeví se to v jeho životě, zdraví, optimismu i sebejistotě.
Kateřina Kopicová, Světlá nad Sázavou
***
Projekt TĚLO S PŘÍBĚHEM Ukazuje na fakt, že krása se nerovná dokonalost. Ženy si na instagramovém profilu vyprávějí své příběhy a sdílejí opravdové, neretušované fotky svého těla. Na profilu už je přes sto příběhů s reálnými fotkami. Najdete na instagramu na #telospribehem
KRÁSA NENÍ V DOKONALOSTI „I mně zůstalo po porodu pár kilo navíc, strie a povislé bříško,“ říká Kateřina.
Zdroj: časopis Překvapení
