Imunitní systém má za úkol bránit organismus proti nepřátelům z vnějšího světa i z vnitřního prostředí. Ideální by bylo jen se spoléhat na jeho sílu a žít bez obav z nemocí. Skutečnost je ale složitější. Pohled na imunitní systém se v průběhu posledních dvaceti let dramaticky změnil, a to díky novým poznatkům, které byly získány ve všech medicínských oborech, nejen v samotné imunologii.
Profesor Jan Krejsek, přední český imunolog, vydal v roce 2016 publikaci Imunologie člověka, která na „pouhých“ pěti stech stranách formátu A4 shrnuje základní principy fungování lidské imunity. Navíc za poslední čtyři roky došlo k dalším klíčovým posunům v chápání dějů, jimiž se tělo brání. Sám profesor Krejsek v úvodu své knihy píše, že není správné se zabývat detaily, ale je nutné pohlížet na imunitní systém s nadhledem a chápat souvislosti.
Přirozená obrana
Novorozenec se rodí již s hotovým, takzvaným naivním, přirozeným imunitním systémem, který je schopen reagovat na zevní i vnitřní podněty. Hned s příchodem na svět se setkává s mikrobiálním světem: bakteriemi, viry i parazity, které sídlí v porodních cestách matky, jsou obsaženy v kolostru a mateřském mléce, zároveň také žijí na její kůži.
Všude kolem nás jsou miliony typů a druhů mikroorganismů, jimž se často říká „staří kamarádi“, protože pozitivním způsobem ovlivňují (trénují) imunitu jako celek. Speciálním případem jsou mikroby (mikrobiota) žijící v trávicím traktu. Jejich počet převyšuje počet tělesných buněk a narušení mikrobioty vede k poruchám způsobujícím nesčetná onemocnění, která jsme donedávna do souvislosti s osídlením vlastního střeva vůbec nedávali. Setkáváním s takovými hodnými bakteriemi se imunitní systém trénuje, včetně toho, že se učí rozeznávat škodlivé podněty od bezpečných.
Špatný start do života
Výjimkou, kdy bacily z okolí škodí, jsou těžké vrozené poruchy imunity, které však jsou extrémně vzácné.
Příkladem může být Brutonova agamaglobulinemie. Při tomto onemocnění není dítě schopno identifikovat a ničit choroboplodné mikroorganismy, což může vést až k úmrtí na celkovou infekci (sepsi). Jeho imunitní systém neumí tvořit protilátky. Dříve se tyto děti izolovaly do sterilního prostředí bez mikrobů . Říkalo se jim balonové děti.
V současnosti je důležité včas stanovit diagnózu, protože po zahájení léčby imunoglobuliny (protilátkami získanými z dárcovské plazmy) může žít dítě takřka normální život.
Těžkých vrozených poruch imunity je však více.
Zásah na cíl
Pokud onemocníme a infekci překonáme, bude si to imunitní systém zpravidla pamatovat. Setkáme-li se s patologickým, čili onemocnění vyvolávajícím mikrobem podruhé, umí imunitní systém reagovat pohotově a zlikviduje infekci dříve, než pronikne do těla, rozšíří se a vyvolá poškozující zánět (například určité typy zápalu plic, virová onemocnění). Na tomto principu funguje i očkování. Do těla jsou vpraveny buď oslabené, nebo usmrcené mikroorganismy, které nevyvolávají onemocnění, ale připraví organismus na včasnou reakci. Moderní očkovací látky již neobsahují mikroorganismy, nýbrž částice, které na svém povrchu nesou charakteristické znaky (antigeny) daného mikroorganismu.
Některé typy mikrobů po sobě zanechávají imunitu jen krátkodobou. V jiných případech je imunita tak specifická, že funguje jen proti konkrétnímu kmeni (sérotypu), nikoli proti kmeni příbuznému. Typickým příkladem je pravá chřipka (infl uenza), jejíž typ se sezonu od sezony mění.
Hodně práce pro bílé krvinky
Téměř každá buňka v organismu je součástí imunitního systému. Přesto jsou některé významnější. Jedná se především o ty, které pocházejí z kmenových buněk pro krvetvorbu, jež se nacházejí v kostní dřeni. Jde zejména o bílé krvinky (leukocyty). Některé z nich umějí vyhledávat nebezpečné signály (dendritické buňky; nemají český název) a informovat o nich své kolegyně (lymfocyty), aby se připravily k boji proti vetřelci. Další typy bílých krvinek dovedou pohlcovat celé mikroby. Jsou to třeba makrofágy, granulocyty a další. Většinou mikroby zničí, ale některé mikropotvůrky (třeba koronaviry) přežijí i uvnitř makrofágu. Protože makrofágy putují krevním řečištěm a vstupují i do tkání orgánů (třeba plic a dalších), mohou tím usnadňovat šíření infekce. Některé druhy bílých krvinek (neutrofilní granulocyty) umějí „pozřít“ bakterii a svými nitrobuněčnými enzymy ji zničí. „Polykání“ bacilů se odborně nazývá fagocytóza. Tyto buňky také likvidují odumřelé buňky i některé tělesné zplodiny a toxiny.
T lymfocyty a B lymfocyty
Specifickou roli zastávají další typy bílých krvinek, takzvané lymfocyty. Rozlišují se na T lymfocyty a B lymfocyty.
Když dostanou T lymfocyty informaci o přítomnosti škodlivého mikroorganismu, začnou se aktivovat a dělit, přičemž dochází k vývoji jejich podtypů s různou funkcí při imunitní reakci. Některé T lymfocyty umějí zničit vetřelce (cytotoxické T lymfocyty a NK buňky = přirození zabijáci), jiné napomáhají regulovat imunitní reakci, aby nebyla přehnaná. Velmi významnou roli mají takzvané paměťové T lymfocyty, které si pamatují znaky nepřítele. Zprostředkují urychlenou reakci při opakovaném napadení.
Výrobu specifických protilátek proti přítomnému nepříteli si berou na starost B lymfocyty. Jakmile dostanou podnět, začnou se dělit a vyzrávat v takzvané plazmatické buňky, které vyrobí potřebné obranné protilátky.
V imunitní reakci se uplatňují (kromě jiných) i červené krvinky a krevní destičky.
„Tekutá“ imunita
V krvi, míze (lymfě) a tělních tekutinách jsou obsaženy látky cytokiny, kterými se imunitní systém „domlouvá“.
Cytokinů je mnoho typů a mají různorodé role. Některé nutí imunitní buňky k dělení, vyzrávání, jiné umí zlikvidovat viry dříve, než se dostanou pod sliznici (třeba koronaviry), jiné plní funkci posla mezi buňkami, další regulují imunitní reakci. Mezi cytokiny patří i takzvané interleukiny, které jsou důležité jak v rozvoji, tak regulaci zánětu. Je-li prozánětlivých interleukinů mnoho, respektive ještě i dalších cytokinů, může dojít i k velmi nebezpečné cytokinové bouři. Ta třeba hubila mladé a zdravé dospělé za pandemie španělské chřipky.
IgA a další protilátky
Asi jste si už na žádankách do laboratoře při odběru krve všimli zkratek IgA, IgG a dalších. Jde o protilátky (imunoglobuliny IgA, IgG, IgM, IgE) vázající se na povrch mikroorganismů. Některé mohou nepřítele zlikvidovat, jiné po navázání na buněčnou stěnu „bacila“ usnadní fagocytózu. To znamená, že buňky jsou lépe schopné pohlcovat cizorodé částice, mikroby či jiné poškozené buňky.
Důležité adresy v těle
Složky imunitního systému jsou rozptýleny po všech tělesných orgánech. Specifický význam pro fungování imunitního systému mají kostní dřeň, kde vznikají buňky imunitního systému, brzlík, jenž je místem vyzrávání T lymfocytů, lymfatická tkáň ve sliznicích, v plicích a další. Patří sem i lymfatické (mízní) uzliny, v nichž se dělí a aktivují T a B lymfocyty. Velmi významnou roli má slezina, kde se likvidují přestárlé červené krvinky.
Slezina je i zásobárnou aktivních lymfocytů a protilátek, jež jsou zapotřebí v obraně především proti škodlivým bakteriím (streptokoky, hemofilus), a současně se v ní předávají informace od makrofágů a dendritických buněk „výkonným“ T a B lymfocytům. Přátelé imunity
Zcela nepostradatelnou součástí imunitního systému je mikrobiota (mikrobiom), tedy spřátelené mikroorganismy (viry, bakterie i paraziti), které žijí na površích: na kůži, na sliznicích, v pochvě, a především ve střevním traktu na střevní sliznici. Nejenže formují imunitní systém od samého narození, ale také produkují mnoho látek.
Poškozením přirozeného mikrobiomu – nejčastěji užíváním (širokospektrých) antibiotik – dochází ještě ne zcela probádaným způsobem k ovlivnění celého organismu. Změny mikrobioty jsou pravděpodobně zodpovědné (při určité genetické dispozici a za přítomnosti dalších faktorů) za vznik roztroušené sklerózy, všech autoimunitních onemocnění (revmatických, chronických střevních zánětů, lupénky…), kardiovaskulárních chorob, diabetu, a dokonce i psychiatrických poruch (deprese, schizofrenie).
Akce se všemi účastníky
Veškeré imunitní pochody směřují k zahájení, kontrole a ukončení zánětu, přičemž zánět může být jak prospěšný (hojivý), tak poškozující. Zdravý imunitní systém pracuje na principu „neudělám nic zbytečného“, takže imunitní reakce jsou odstupňované. První kolbiště s mikroby představuje kůže a sliznice. Slizniční imunita je zabezpečena výstelkou (endotelem), jejíž buňky jsou na povrchu chráněny hlenem a imunoglobulinem A.
Dostane-li se virus do buňky, napadená buňka produkuje interferon, který zlikviduje virus a ochrání její sousedky. V řádu dní přispěchají na pomoc T lymfocyty. Je-li slizniční bariéra překonána, pak následuje kaskáda dějů. Napadené slizniční buňky (respektive také přítomné lymfocyty) produkují cytokiny, které „přitáhnou“ do postižené oblasti další výše uvedené složky imunitního systému a dojde k rozvoji zánětu. Současně dochází k informování T i B lymfocytů, které se následně aktivují, dělí a vyvíjejí (v lymfatických uzlinách) tak, aby jejich působení bylo zaměřeno přímo na infekci vyvolávající mikroorganismus. Pokud se první palebné linii imunitních složek podaří nebezpečí lokalizovat, nemusí dojít k celkové reakci. Jako památka však zůstanou specifické paměťové T lymfocyty užitečné pro opakované setkání s nepřítelem.
Když první linie obranný val neudrží, a mikroorganismy proniknou do oběhu, dostane se ke slovu celková reakce s tvorbou protilátek, uvolněním značného množství specifických T lymfocytů a cytokinů. Příznakem bývá zvýšená teplota, případně zvětšené lymfatické uzliny.
Stoupající horečka (případně septického charakteru – tedy prudce stoupající se zimnicí s následným poklesem) bývá známkou průniku viru či bakterie do krve. V naprosté většině případů imunitní systém útok mikroorganismů odrazí. Nesmírně důležité jsou regulační mechanismy, které utlumí imunitní reakci, aby nedošlo k poškozujícímu zánětu vlastních tělesných tkání.
Poblázněná imunita
Imunitní reakce se mohou vymknout kontrole a důvodů pro to je mnoho. Imunitní systém reaguje nevhodným způsobem a vytváří protilátky, které napadají vlastní tkáně. Mezi závažné choroby imunitního systému patří autoimunitní onemocnění. Jedná se především o revmatoidní artritidu, diabetes 1. typu, onemocnění štítné žlázy, chronické střevní záněty, roztroušenou sklerózu a mnoho dalších. Druhým špatným směrem, kterým se imunita vydá, jsou alergie. Pak imunitní systém reaguje na běžné látky ze zevního prostředí. U autoimunity i alergií je podstatné zjistit mechanismus, protože současná medicína umožňuje v mnoha případech zasáhnout cíleně, s vyloučením rizika celkového útlumu imunity, například podáváním kortikoidů.
Posilování odolnosti
Z uvedeného je zcela jasné, že neexistuje univerzální přípravek na „posílení“ imunity. Dokonce ani volně prodejná probiotika nejsou vždy účinná s výjimkou případů, kdy je nutné obnovit mikrobiotu (po podávání antibiotik). Složení mikrobiomu je individuální a záleží na prostředí, v němž žijeme, s kým žijeme (lidé i zvířata), na stravě i na genetických předpokladech. Jeho obnova je velmi složitá.
Pravda je, že i látky ovlivňující nervovou činnost a náladu (neurotransmitery) jsou součástí imunitního systému, takže podávání placeba (léku bez účinné látky) také funguje.
Imunitu účinně posiluje pestrá strava s podílem tepelně nezpracovaných surovin a přírodně kysaných produktů (podpora mikrobioty), pohyb, absence kouření a vůbec starost o čistotu vzduchu v pracovním i domácím prostředí. Rozhodně se nemá podceňovat dostatečný odpočinek a péče o zdravý spánek.
Imunita a covid-19
Zatím toho více nevíme, než víme. Je nadevše jasné, že lehký a bezpříznakový průběh nezanechává v imunitním systému dostatečnou stopu – to jsou ty případy, kdy virus nepustí slizniční mechanismy do těla. To prokázala studie promořenosti, kdy byly zjištěny protilátky časné imunitní reakce (IgM), zatímco dlouhodobé protilátky (IgG) byly zjištěny jen u zlomku zkoumané populace.
Prozatímní pozorování ukazují, že u infikovaných SARS–CoV-2 (nový koronavirus) v prvních dnech stoupá počet lymfocytů přirozené imunity a následně i koncentrace IgA (imunoglobuliny slizniční imunity). U středně těžkých a těžkých onemocnění covid-19 pravděpodobně přetrvává imunita po měsíce. Jak dlouho, není jasné, protože nejdéle sledovaní pacienti onemocněli před šesti měsíci a nikoli u všech byly zaznamenány protilátky po měsících od uzdravení. Jsou popsány první případy opětovné infekce touž nemocí. Koronavirus tady s námi je a bude stejně jako tuberkulóza, chřipka, streptokoky, adenoviry a další patogeny.
Zdroj: Moje zdraví | Rubrika: Téma | Strana: 12 | Autor: MUDr. Marta Šimůnková
