Když se vysloví roztroušená skleróza, hodně lidí trochu ztuhne a zvážní a začne se k člověku, kterého tato neurologická choroba trápí, chovat s přehnanou úzkostlivostí. Na rekondičním pobytu Rosky Ostrava v hotelu Rajská bouda v Malenovicích jsem však během půldruhé hodiny trvající návštěvy viděl usměvavé a do pohody naladěné tváře lidí, kteří působili jako bezva parta na dovolené.
Předsedkyně Rosky Ostrava Naďa Nováková a její manžel Standa mě čekali v kryté zahrádce útulného hotelu a hned mě informovali, že na rekondičku do obce pod Lysou horou přijelo 23 lidí, z toho šest vozíčkářů.
„Program začíná ráno rozcvičkou, pak je snídaně. Následuje cvičení, potom máme oběd, po něm odpolední klid a kolem čtvrt na čtyři vyrážíme na procházky. Miloš Březina, který s námi jezdí na rekondiční pobyty, připravuje detailní mapky, jak a kudy se na různá místa dostat. Mapky obsahují i informace, kde je trasa vhodná pro vozíčkáře a další zajímavosti,“ vysvětluje Naďa Nováková a ještě dodává, že Miloš Březina sice roztroušenou sklerózou netrpí, ale na pobyty dříve jezdíval se svou ženou, která roztroušenou sklerózu měla. „Ta už bohužel mezi námi není, ale Miloš s námi jezdí pořád. A takových lidí je více,“ dodává Nováková.
Pak ještě přidává další podrobnosti k náplni rekondičního pobytu. „V úterý odpoledne se za námi přijeli podívat lékaři Olga Zapletalová a Pavel Hradílek z MS centra ostravské Fakultní nemocnice. Ti nás podporují, kde se dá. Před měsícem s námi byli na výstupu na Prašivé a těch akcí bych mohla jmenovat daleko více. Na rekondičce nezapomínáme na masáže, rehabilitaci a budeme mít i hudební večer,“ jmenuje Nováková některé z dalších akcí nabitého programu a nezapomene pochválit personál Rajské boudy, který účastníkům připravil útulné prostředí.
Jsme tu všichni na jedné lodi
Vyzpovídat všechny účastníky by byl úkol na několik hodin. Náhodně proto oslovuji manželský pár Alenu Majkusovou a jejího manžela Lubomíra, kteří se z dopoledního cvičení vracejí mezi prvními.
„Rekondiční pobyty jsou bezvadné. Když to jde, tak na ně moc rádi jezdíme. Jsme tady všichni na jedné lodi a užíváme si to. Kromě cvičení si můžeme poslechnout řadu zajímavých přednášek. Jednu z nich připravil i přítel naší dcery, ten bude mluvit o myslivosti,“ říká Majkusová.
Kdo jiný by mohl o nemoci vyprávět více…
Legendou ostravské Rosky je Hana Zavřelová. Když mi říká, že nemoc u ní lékaři diagnostikovali v roce 1974, trochu netaktně se zeptám, kolik jí je let. „No osmdesát,“ odpovídá žena, která stála u počátků ostravské Rosky v roce 1987.
Podle ní je nejdůležitější přijmout to, že člověk roztroušenou sklerózu má, a naučit se s ní žít. „Litovat se, to není správná cesta. Člověk si musí zvyknout, že ho v něčem tato nemoc omezuje, ale zůstává mu spousta dalších možností. A jsou i horší nemoci. Já se snažím zůstat co nejvíce mobilní. Teď jsem na vozíku, abych si odpočinula, ale doma se snažím i chodit,“ říká Zavřelová.
Když se jí ptám, jak se změnil náhled samotných pacientů na stále ještě nevyléčitelnou neurologickou chorobu, po krátkém přemýšlení dodává: „Změnil se výrazně. Těch informací bylo dříve málo, možnosti léčby byly omezené. Mladí lidé, kterým lékaři diagnostikují roztroušenou sklerózu teď, jsou zvídavější. Zajímají se, jaké jsou možnosti léčby. Ale pořád platí, že člověk musí chorobu přijmout a snažit se žít tak, aby byl co nejvíc v pohodě a netrápil se tím, co nemůže ovlivnit.“
Helena Lepšová je na rekondičce jako asistentka dcery Bohdanky, které lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu před dvaadvaceti lety. „V Malenovicích se nám líbí, chodíme i na cvičení. Dcera už je sice na vozíčku, ale když se ohlédnu zpátky, zvládá některé věci líp než ještě před pěti či šesti lety,“ míní Lepšová.
Bohdanka se kvůli nemoci musela přeškolit z pravačky na levačku, pravá ruka ji totiž přestala poslouchat. A protože si už před lety našla nového koníčka – kreslení, vytváří své obrázky levou rukou. Její díla patří v rámci výstav organizovaných ostravskou Roskou mezi nejobdivovanější.
A aby to povídání o rekondičce mělo i nějaký konec, prosím o pár slov na závěr Zdeňka Jihlavce, což je další člen ostravské Rosky, přestože roztroušenou sklerózou netrpí. Zdeňkovi je čtyřiaosmdesát a do Rosky dříve doprovázel manželku. Po jejím skonu však v Rosce zůstal.
„Bylo to pro mě hodně smutné období. Ale zase mi pomohla Roska, pozvali mě na rekondiční pobyt do hotelu Duo v Horní Bečvě a jsem rád, že můžu být mezi lidmi, se kterými mi je tak dobře,“ dodává 192 centimetrů vysoký chlap s milým úsměvem.
P.S. Aby reportáž nevypadala až tak idylicky, musím přiznat, že jsem dostal i velmi jemně, spíše jen tak naoko „vyhubováno“. Ostravští roskaři si totiž mezi sebou tykají, takže moje vykání působilo trochu nepatřičně. Zvláště poté, co jsem si s většinou z nich začal tykat už před měsícem při výšlapu na Prašivou. Omluvou, byť chatrnou, je fakt, že mám velice mizernou paměť na jména a tím vykáním jsem se to snažil aspoň trochu zachránit.
Předsedkyně Rosky Ostrava Naďa Nováková a její manžel Standa mě čekali v kryté zahrádce útulného hotelu a hned mě informovali, že na rekondičku do obce pod Lysou horou přijelo 23 lidí, z toho šest vozíčkářů.
„Program začíná ráno rozcvičkou, pak je snídaně. Následuje cvičení, potom máme oběd, po něm odpolední klid a kolem čtvrt na čtyři vyrážíme na procházky. Miloš Březina, který s námi jezdí na rekondiční pobyty, připravuje detailní mapky, jak a kudy se na různá místa dostat. Mapky obsahují i informace, kde je trasa vhodná pro vozíčkáře a další zajímavosti,“ vysvětluje Naďa Nováková a ještě dodává, že Miloš Březina sice roztroušenou sklerózou netrpí, ale na pobyty dříve jezdíval se svou ženou, která roztroušenou sklerózu měla. „Ta už bohužel mezi námi není, ale Miloš s námi jezdí pořád. A takových lidí je více,“ dodává Nováková.
Pak ještě přidává další podrobnosti k náplni rekondičního pobytu. „V úterý odpoledne se za námi přijeli podívat lékaři Olga Zapletalová a Pavel Hradílek z MS centra ostravské Fakultní nemocnice. Ti nás podporují, kde se dá. Před měsícem s námi byli na výstupu na Prašivé a těch akcí bych mohla jmenovat daleko více. Na rekondičce nezapomínáme na masáže, rehabilitaci a budeme mít i hudební večer,“ jmenuje Nováková některé z dalších akcí nabitého programu a nezapomene pochválit personál Rajské boudy, který účastníkům připravil útulné prostředí.
Jsme tu všichni na jedné lodi
Vyzpovídat všechny účastníky by byl úkol na několik hodin. Náhodně proto oslovuji manželský pár Alenu Majkusovou a jejího manžela Lubomíra, kteří se z dopoledního cvičení vracejí mezi prvními.
„Rekondiční pobyty jsou bezvadné. Když to jde, tak na ně moc rádi jezdíme. Jsme tady všichni na jedné lodi a užíváme si to. Kromě cvičení si můžeme poslechnout řadu zajímavých přednášek. Jednu z nich připravil i přítel naší dcery, ten bude mluvit o myslivosti,“ říká Majkusová.
Kdo jiný by mohl o nemoci vyprávět více…
Legendou ostravské Rosky je Hana Zavřelová. Když mi říká, že nemoc u ní lékaři diagnostikovali v roce 1974, trochu netaktně se zeptám, kolik jí je let. „No osmdesát,“ odpovídá žena, která stála u počátků ostravské Rosky v roce 1987.
Podle ní je nejdůležitější přijmout to, že člověk roztroušenou sklerózu má, a naučit se s ní žít. „Litovat se, to není správná cesta. Člověk si musí zvyknout, že ho v něčem tato nemoc omezuje, ale zůstává mu spousta dalších možností. A jsou i horší nemoci. Já se snažím zůstat co nejvíce mobilní. Teď jsem na vozíku, abych si odpočinula, ale doma se snažím i chodit,“ říká Zavřelová.
Když se jí ptám, jak se změnil náhled samotných pacientů na stále ještě nevyléčitelnou neurologickou chorobu, po krátkém přemýšlení dodává: „Změnil se výrazně. Těch informací bylo dříve málo, možnosti léčby byly omezené. Mladí lidé, kterým lékaři diagnostikují roztroušenou sklerózu teď, jsou zvídavější. Zajímají se, jaké jsou možnosti léčby. Ale pořád platí, že člověk musí chorobu přijmout a snažit se žít tak, aby byl co nejvíc v pohodě a netrápil se tím, co nemůže ovlivnit.“
Helena Lepšová je na rekondičce jako asistentka dcery Bohdanky, které lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu před dvaadvaceti lety. „V Malenovicích se nám líbí, chodíme i na cvičení. Dcera už je sice na vozíčku, ale když se ohlédnu zpátky, zvládá některé věci líp než ještě před pěti či šesti lety,“ míní Lepšová.
Bohdanka se kvůli nemoci musela přeškolit z pravačky na levačku, pravá ruka ji totiž přestala poslouchat. A protože si už před lety našla nového koníčka – kreslení, vytváří své obrázky levou rukou. Její díla patří v rámci výstav organizovaných ostravskou Roskou mezi nejobdivovanější.
A aby to povídání o rekondičce mělo i nějaký konec, prosím o pár slov na závěr Zdeňka Jihlavce, což je další člen ostravské Rosky, přestože roztroušenou sklerózou netrpí. Zdeňkovi je čtyřiaosmdesát a do Rosky dříve doprovázel manželku. Po jejím skonu však v Rosce zůstal.
„Bylo to pro mě hodně smutné období. Ale zase mi pomohla Roska, pozvali mě na rekondiční pobyt do hotelu Duo v Horní Bečvě a jsem rád, že můžu být mezi lidmi, se kterými mi je tak dobře,“ dodává 192 centimetrů vysoký chlap s milým úsměvem.
P.S. Aby reportáž nevypadala až tak idylicky, musím přiznat, že jsem dostal i velmi jemně, spíše jen tak naoko „vyhubováno“. Ostravští roskaři si totiž mezi sebou tykají, takže moje vykání působilo trochu nepatřičně. Zvláště poté, co jsem si s většinou z nich začal tykat už před měsícem při výšlapu na Prašivou. Omluvou, byť chatrnou, je fakt, že mám velice mizernou paměť na jména a tím vykáním jsem se to snažil aspoň trochu zachránit.
Zdroj: Inspirante.cz
