Respektovaná neuroložka, která má na kontě desítky odborných publikaci a článků v renomovaných lékařských časopisech a v průběhu profesní kariéry léčila a stále léčí stovky pacientů s roztroušenou sklerózou, na niž se specializuje. Ti oceňují nejen její odborné znalosti, ale především lidský přístup a to, že když vstoupí do ordinace, přivítá je vždy dobře naladěná a empatická lékařka, která se nezapomene zeptat, jak jste na tom zdravotně, ale i jak se daří potomkům a jestli se v práci příliš nepřepínáte. MUDr. Olga Zapletalová z ostravské Fakultní nemocnice tento týden oslaví významné životní jubileum (půlkulatiny).
Proč jste si vybrala medicínu a proč právě neurologii? Neměla jste třeba na střední škole „v záloze“ jiné povolání?
K medicíně mě to táhlo odmalička. Starala jsem se o poraněná zvířátka a snažila jsem se jim pomoci. Od střední školy jsem už neváhala a byla jsem rozhodnutá jít právě na medicínu. Po rodičích jsem medicínu nezdědila, tatínek byl lesmistr a maminka pracovala u státních lesů. Když jsem doma oznámila, že chci studovat medicínu, tak mě však oba rodiče podporovali. Zvláště maminka, která sama chtěla být lékařkou, ale nemohla svůj sen uskutečnit. S tou neurologií to bylo trochu složitější, původně jsem totiž chtěla být gynekoložka. Byla a pořád jsem poměrně ostýchavý člověk. Takže jsem to vnímala tak, že pro ženy bude příjemnější a lepší, když se o ně bude starat jako lékařka žena. Začínala jsem v třinecké nemocnici. Zpočátku jsem toho moc neuměla, ale kolegové mě podrželi, takže jsem nabírala zkušenosti a zdálo se, že jsem našla svůj obor. Musím dodat, že to zaučování probíhalo rychle, za dva měsíce jsem odrodila 60 dětí a zažívala jsem krásné pocity.
Jak tedy došlo k tomu, že jste z gynekologie „přeběhla“ na neurologii?
Tady se musím trochu vrátit v čase. Impulz k té změně souvisel s mým sportováním. Protože jsem byla dost vysoká, hrála jsem závodně basket. Hrála jsem za Lipník nad Bečvou, Přerov a v době studií na Univerzitě Palackého i za Slavii Olomouc. Můj tehdejší trenér se oženil a přestěhoval se do Třince. Tak mě přemluvil, ať jdu s ním. Přesvědčoval mě, že v Třinci je výborná nemocnice a také basketbalový klub, takže bych mohla pokračovat i v oblíbeném sportu. A s tím basketem pak souvisel i můj odchod z gynekologie na neurologii. Ředitel byl milý člověk a byl také bezprostřední. Zavolal si mě a povídá, že ta práce v porodnici jsou samé noční služby a to moc nejde se sportem dohromady. A pak na mě zničehonic vybafl, že by pro mě byla lepší neurologie. Důvodem bylo, že se na neurologii dostali do krizové personální situace. Tehdejší primář zahynul při autonehodě a jediná paní doktorka byla právě na mateřské dovolené. Takže se dá říct, že mě ředitel na neurologii doslova „strčil“. Bylo to pro mě hodně náročné. Ale měla jsem štěstí na staniční sestru, ta mi hodně pomáhala, a tak jsem rychle začala pronikat do tajů tohoto oboru. A neurologie mě brzy chytla, „zakousla“ jsem se do ní a brzy jsem poznala, že s ní chci spojit svůj profesní život. Pak to šlo rychle, novým primářem se stal špičkový neurolog Libor Košťál a ten se mi věnoval. I díky němu jsem získávala potřebné vědomosti a také zkušenosti, které bych jen z učebnic nenačetla. V Třinci se mi moc líbilo, výborná nemocnice, špičkoví lékaři, navíc nás tam bylo hodně mladých lékařů, takže jsme se scházeli i mimo pracovní dobu.
Ale v Třinci jste dlouho nezůstala…
Protože v nové nemocnici v Orlové vzniklo oddělení neurologie a MUDr. Košťál přešel z Třince do Orlové. Neurologické oddělení potřebovalo v tomto tehdy hornickém městě takzvaně rozjet. A protože se spolupráce s primářem osvědčila už v Třinci, požádal mě Libor Košťál, abych šla do Orlové na neurologii i já. Musím přiznat, že z Třince se mi vůbec nechtělo. Město bylo sice průmyslové, ale v okolí jsou Beskydy a celkově se mi tam žilo dobře. Ale v Orlové jsem zakotvila a působila jsem tam až do roku 1985. Když pak primář Košťál dostal v roce 1985 nabídku z tehdejšího KÚNZ Ostrava (Krajský ústav národního zdraví v Ostravě), nabídl mi, abych šla do Ostravy i já. Stejně jako v Orlové jsem byla zástupkyní primáře. V Ostravě jsem se postupně začala specializovat na léčbu roztroušené sklerózy. V KÚNZ, později ve fakultní nemocnici, jsem měla daleko lepší podmínky, abych se mohla zaměřit na léčbu roztroušené sklerózy. Když jsem pacienty s touto chorobou léčila v Třinci a Orlové, šlo o jednotlivce. V Ostravě jako krajském zařízení jich už byly desítky, později stovky. V roce 1995 bylo vytvořeno Centrum pro léčbu a diagnostiku roztroušené sklerózy. Léčebné možnosti byly v porovnání se současností omezené, ale nastoupila již biologická léčba. Na druhé straně přibývalo pacientů a poznatky o roztroušené skleróze se začaly brzy rozšiřovat a my jsme mohli pacientům nabízet novější a účinnější léky.
Právě na možnosti léčby v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století bych se chtěl zeptat. Můžete se v čase vrátit o těch zhruba čtyřicet let zpátky a vysvětlit, jak se tehdy RS léčila?
I tehdy se už nasazovaly kortikoidy, ale ještě se nepodávaly v infuzích, jen jako tablety. Rychlý pokrok v léčbě souvisel s rozvojem v imunologii, ten nastal celosvětově. V České republice pak souvisel s působením profesora Jedličky, který byl náš velký učitel. Díky němu a jeho poznatkům ověřeným studiemi se kortikoidy začaly podávat pacientům do páteřního kanálu Tato léčba zabírala, začala se také podávat imunosupresiva. Efekt léčby byl však závislý na tom, jaký typ RS nemocní měli. Postupem času se léčba zdokonalovala a přizpůsobovala právě tomu, jaký typ RS jsme u pacientů diagnostikovali.
Roztroušená skleróza byla dříve velkým strašákem, měla pověst nemoci, která dříve či později pacienta upoutá na vozík. Když k vám přijde dnes, asi už mu můžete nabídnout daleko lepší perspektivu než před třiceti či čtyřiceti lety, že?
To se nedá srovnat, pokrok v léčbě je opravdu markantní. Například od roku 1995 se začaly používat interferony. První pacient, u něhož jsme nasadili před těmi sedmadvaceti lety biologickou léčbu přípravkem betaferon, dodnes chodí bez pomoci hole. Léky první linie, které jsme začali pacientům předepisovat, je dokázaly udržet ve slušné kondici a dařilo se díky nim zpomalit, někdy i zastavit postup nemoci. Ve fakultních nemocnicích vznikala centra zaměřená právě na léčbu roztroušené sklerózy. Jejich počet se postupem času z původních sedmi rozšířil na současných patnáct.
A co noví pacienti, vnímají RS pořád jako velkého strašáka, nebo už se dívají na svou budoucnost optimističtěji?
Je pravda, že diagnóza RS asi není to, co chce mladý člověk slyšet (nejčastěji lékaři pacientům RS diagnostikují ve věku od 20 do 40 let, pozn. red.). První reakcí často bývá, že pacienti chtějí s nemocí urputně bojovat, případně doufají, že jsme diagnózu určili chybně. Těm se snažíme vysvětlit, že v naprosté většině případů dokážeme průběh nemoci zpomalit a umožnit jim prožít co nejdéle téměř normální život. V této fázi je často nutná psychologická intervence, někteří pacienti bývají z diagnózy hodně vystrašení. Často i kvůli tomu, že se dozvědí od známých či příbuzných, jak špatně skončil někdo před půlstoletím, dalšího pacienta polekal kamarád, který si roztroušenou sklerózu spletl s nemocí ALS, jež se projevuje daleko agresivněji. Když tenhle pacient nedávno přišel na kontrolu, vysvětlili jsme mu, že víme, jak jej budeme léčit, že šance nemoc zastavit a případně zpomalit její následky je velká, nasadili jsme mu i antidepresiva, aby byl klidnější. Adaptace na diagnózu a s ní související potíže je individuální, závisí na osobnosti pacienta, rodině, příbuzných a kamarádech. Jedna z mých pacientek, kterou už léčím čtvrtstoletí, říká, že RS je nemoc, s níž se pacienti musí hlavně vyrovnat ve své hlavě. Pokud s ní chce člověk bojovat, začne často hledat „zázračné rady“ od takzvaných odborníků na internetu a odmítá léčbu, kterou mu doporučíme. Takové případy většinou moc dobře nekončí. V léčbě RS hraje totiž zásadní roli čas, cílenou léčbu je potřeba nasadit co nejdříve. Často se nám pacient, který se nechtěl léčit u nás, ale vsadil na zmíněné rady od rádoby odborníků, na oddělení po dvou či třech letech vrátí. My však ztrácíme možnost zasáhnout již v první fázi, kde ještě nedošlo k trvalým změnám v mozku a míše. Pokud jsou totiž nevratně poškozena nervová vlákna, postupně se vyčerpávají rezervy a reparační schopnosti nervových tkání klesají.
V případě RS se už běžně uvádí, že lékaři umějí při včasné diagnóze a nasazení odpovídající léčby průběh nemoci zastavit, zpomalit, ale pořád ještě ne úplně vyléčit. Troufnete si odhadnout, kdy RS půjde vyléčit úplně?
V nadsázce a také s trochou smutku říkám, že já už se toho nedožiju. Stále máme hodně nejasností u genetiky, není jasné, co je spouštěčem nemoci. Jestli to třeba není nějaký virus, který vyprovokuje imunitní reakci. Pokud bychom to zjistili, tak bychom tento spouštěč mohli zlikvidovat dříve, než nemoc zaútočí. Hodně se bádá i v oblasti imunity, ale i tam zůstává pořád hodně nejasností, které je potřeba prozkoumat. Takže těch otazníků u RS zůstává dost, nepochybuji však, že se je nakonec podaří odstranit a RS bude v dohledné době nemoc, kterou budeme umět zcela vyléčit. Ale kdy to bude, to si odhadnout netroufám.
Kromě odborných znalostí vaši pacienti hodně oceňují i to, že je dokážete vyslechnout, jste k nim vlídná a milá. Mají pocit, že tu jejich nemoc a trápení prožíváte s nimi…To je něco, co není zdaleka u všech lékařů běžné. Umíte se vůbec rozčílit a prozradíte, u čeho si nejlépe odpočinete a zrelaxujete?
I já se umím vzteknout a dostat ze sebe negativní emoce. Určitě se snažím, aby k tomu nedocházelo v práci. Musím pak dodat, že mi s narůstajícím věkem trochu ubývají síly, tak to vztekání bývá opravdu výjimečné. Odpočinu si na zahrádce, při procházce s naším psem v lese nebo kdekoliv v přírodě. A protože jsem od dorostu hrála závodně basketbal, považuji sport za jedinečnou formu odreagování od stresu a starostí. Doufám, že neztratím u pacientů autoritu, když prozradím, že si ještě basket chodím s naší partou jednou týdně zahrát, když čas dovolí. Hrajeme ve smíšeném družstvu a užijeme si nejen hru, ale i různé hecování a také legrace. Proto sport považuji za úplně ideální psychologickou léčbu.
Sama jste v úvodu prozradila, že jste se na medicínu vydala z vlastního rozhodnutí, rodiče pracovali v jiném oboru. Co vaši potomci, nevydali se ve vašich stopách?
Máme s manželem (byl vysokoškolským učitelem v oboru andragogiky, dnes je už v důchodu, pozn. red.) dva syny. Starší je lékař, pracuje jako hematolog, hematoonkolog a pediatr. Jeho žena je také lékařka-zubařka. Ti už mají dvě dcery, ta starší ukončila druhý ročník medicíny, mladší letos odmaturovala a také se hlásí na medicínu. Mladší syn je inženýr, ale jeho manželka je lékařka, dětská onkoložka a pediatrička. Ti mají pro změnu dva syny, těm je devět a 3,5 roku. Takže se těším, že si s nimi o dovolené ještě „trochu zařádíme“. Děvčata od staršího syna mi tak dala přezdívku babička-dobrodrůžo. Třeba i proto, že jsem s nimi neváhala sjíždět i na těch prudkých tobogánech a každý náš výlet jsme většinou ukončili trošičku „dobrodružně“. Teď jsem přece jen o pár let starší, ale snažím se, abych si podobných her užila i s vnuky a aby mi ta přezdívka babička-dobrodrůžo zůstala.
Zdroj: Inspirante.cz; autor BŘETISLAV LAPISZ
