Moje schopnost normálně chodit se pomalu ale dlouhodobě zhoršuje – nepřetržitě se sleduji, přes aplikaci na telefonu měřím ušlou denní vzdálenost a neustále pozoruji svůj přirozený um – prostě normálně chodit. Moje svaly tuhnou a ztrácí pružnost i sílu. “Nechodím s hlavou vztyčenou” – musím totiž sledovat terén po kterém jdu, abych méně šoural nohama a hlavně co nejméně zakopával. Na takové drobné škobrtnutí musím okamžitě vynaložit energii k jeho vybalancování. Což unavuje. Obtížné je svoje tělo zatížit třeba batohem, nebo taškou s nákupem. To se pak energie na běžnou chůzi zoufale rychle spotřebuje.
Běhat nejsem schopen už delší dobu a se zhoršující se chůzí mi přijde až troufalé na běh vůbec pomýšlet. Doposud jsem totiž ani nepřišel na metodu, jak chodit lépe. Kondice si kolísá jak se jí zlíbí. Jednou se jde lépe (ne dobře), podruhé špatně, někdy velmi špatně. V takovou chvíli pak potřebuji podpěru, nebo nejlépe lavičku. Odpočinek pomáhá, jinak asi nic. Pokud bych měl své vnímání přiblížit zdravému, je to jako mít na zádech těžkou krosnu a ještě k tomu být pod parou. Podpěrnou hůlku si beru hlavně kvůli rovnováze. Protahování nechci vynechávat, ale nesleduji žádný posun. Velmi demotivující je skutečnost, že pracným cvičením se stav mé chůze nezlepší, ale jen se pomaleji zhorší.
Dostal jsem se do rukou odborníka, pana Mgr. G. Začal mi do svalů předepisovat botoxové injekce. Jed měl přerušit spojení drah mezi svaly a mozkem. Na základě toho by měl mozek vytvořit dráhy nové. Chvíli jsem měl dojem, že se chůze zhoršuje pomaleji a že mi metoda spolu s protahováním pomáhá. Kdo ví. Teď to zkouším bez botoxu. Plíživě mizející schopnost normálně chodit je pro mě doposud na celé diagnóze RS to nejhorší.
