Ztratit se na rovné ulici, kde není víc než pět rodinných domů? Ještě před třemi lety norma. Zabloudit ve vlastním malinkém bytě? Zvládnuto mnohokrát. A pak že roztroušená skleróza nezasahuje paměť. Kolikrát já tu větu slyšel… Každopádně někdy je to lepší, jindy horší. Stejně jako u většiny příznaků roztroušené sklerózy.
Technicky záleží na mnoha faktorech:
- Na aktuální „vyhajanosti“ mozku. /Spát pod šest hodin je zhýralost mládí, kterou si už nemůžu dovolit./
- Míře prospěšného „trápení“ mozkových buněk. /Čtením, trénováním paměti a přemýšlením o nesmrtelnosti chrousta./
- Pohybové aktivitě přes den. /Bez pravidelného sportu hlásím knockaut./
- Psychickém rozpoložení. /Rozhozený zvládnu kulové, v klídku jde všechno líp./
- Spokojenosti v zaměstnání. /Seberealizace v redakci mi pomáhá v mnoha oblastech./
Nezahálím a makám na sobě ve všech pěti bodech. Zároveň neustále hledám další možnosti posilování kognitivních funkcí. Díky mému pátrání jsem loni objevil i program RehaCom, o kterém jsem už v Inspirante psal a vřele ho doporučuju.
Jak trénování vypadalo?
Trénink probíhal v nemocnici a byl hrazený pojišťovnou. Už samotné pravidelné docházení do nemocnice nebylo na škodu. Osobně mi pomohlo se zafixováním cesty tam i zpět.
Velkou výhodou bylo i soukromí během trénování. Hodilo se především v situacích, když jsem udělal nějakou botu. Noťas nikdy nezahálel a vyslal hlasitý nesouhlasný signál a já ho doplnil peprným nepublikovatelným výrazem. V přítomnosti jiné osoby bych si netroufl, a přišel tak o skvělou ventilaci momentální frustrace. Opačná situace nastala v případě úspěšných chvilek. Mé bujaré vyskočení radostí by vyhrálo každé Neváhej a toč.
Během pár týdnů poctivého trénování se dostavily první výsledky. Rychlejší reakce, méně trablů s pamětí i se ztrácením v milovaném Brně. Je to příjemný pocit dojít někam na první dobrou.
Bohužel, nic netrvalo věčně. V září mi do všech aktivit vpadla hospitalizace. S RehaComem byl utrum, ale i tak jsem si poradil a cvičil dál. Jak? Sehnal jsem si „vytuněná“ dětská sudoku a zaměstnal paměť i na nemocničním lůžku. Pokud vám klasická sudoku nejdou, doporučuju! Doplňovat sluníčka, pejsky a bouřkové mraky je stejně zábavnější. Kam se hrabou fádní čísla.
Po propuštění z nemocnice jsem cvičil paměť hodinu denně. Jiný si doma otevře pivko a mrkne na seriál, já bombardoval mozkové závity. Pořídil jsem si i několik „mozkocvičebných“ chytrých knížek a pravidelně makal na paměti, prostorové orientaci, pozornosti i představivosti.
Po čtyřměsíční pauze jsem se vrátil i k oblíbenému RehaComu. Před úvodním screeningem jsem zažíval směsici těšení a mírných obav z výsledků. Vypadalo to asi takhle: Jak to dopadne? Zlepšil jsem se, nebo naopak zhoršil? Nesnažil jsem se zbytečně? Jaké budu mít skóre v porovnání s předchozím screeningem?
Nebudu dlouho napínat. Během samotného screeningu jsem měl dojem, že úkoly plním zlehka a bez většího zaváhání. Proti předchozímu totální balada. Zvláštní… Záhadu vyřešila odborná interpretace výsledků. Ve většině případů VÝRAZNÉ ZLEPŠENÍ!
Sestřička příjemně překvapená a já víc než nadšený. Dlouho jsem uvažoval, s čím mé tehdejší pocity porovnat. No, nepřekvapím. Srovnatelnou radost jsem měl naposledy na maratonu STAR WARS nebo po zdolání magisterských státnic!
Rezavějící mozek jsem jednorázově pokořil, ale na vavřínech neusínám. Je třeba makat dál a nepolevovat. Ať už s RehaComem nebo mou každodenní hodinkou s „mozkocvičebnými“ knížkami. Motivovaný jsem na to dost a urputný ještě víc.
Mozkovým závitům zdar!
Zdroj: LUKA KYČERKA, Inspirante.cz
