Ahoj všem čtenářům blogu Radky. Dnes pro vás mám poslední příspěvek z cesty Camino Francés. Posledních několik dní putování ubíhaly kilometry pocitově rychleji, protože ukazatele říkaly, kolik zbývá. A to číslo bylo menší a menší. Bylo cítit i na všech poutnicích, že cíl je blízko. Nemluvilo se o ničem jiném.
Na cestě jsem potkával nové a nové poutníky, kteří vycházeli z města Sarria, což je městečko kousek za vzdáleností 100 km, která je minimální délkou pro získání osvědčení o absolvování cesty. Překvapilo mě, že i když se zvýšil počet poutníků, tak stále bylo všude krásně čisto, lidi byli příjemní, servis pro poutníky byl perfektní. Dalo se kdekoliv zastavit, dát si něco dobrého. Ten poslední úsek byl udělán tak, aby ho zvládli všichni. Třeba i nemocní nebo méně zdatní lidé. Měl jsem štěstí a poznal jsem několik fajn lidí na těch posledních kilometrech.
Jednu cestu jsem šel z Leslie, paní z Ameriky z Bostonu. Tak jsem si předběžně domluvil Bostonský maraton, budu muset začít výhledově trénovat. Následující den jsem potkal Noru z USA, z Chicaga, která je již tři roky na cestách a ještě nebyla jediný den doma. A aktuálně po absolvování Camina plánuje měsíc v Rumunsku, v Chorvatsku, v Černé Hoře. I takto se dá žít život, když člověk pracuje na notebooku, stačí se připojit.
Těch příběhu je hodně. Některé nejsou tak veselé. Potkal jsem jednoho poutníka z Anglie, sympatického pána který absolvoval 790 km za méně jak 30 dní, což je v jeho 70 letech neskutečný výkon. Po této cestě ho čeká ozařování, protože mu byla diagnostikována rakovina. Lékaři mu dávají rok života. Ale pán věří, že se z toho dostane. Což na něm bylo vidět. Je to bývalý sportovec. Běhal maratony. A na svůj věk vypadal perfektně. Myslím dnes na něj.
Poslední etapa se nesla v duchu velké radosti. A samotný příchod do města Santiago de Compostela byl silným zážitkem, protože každý krok jsem byl blíž a blíž cíli. Jak jsem přišel na náměstí, viděl jsem tu krásu, neskutečnou katedrálu svatého Jakuba a spoustu šťastných lidí. Někteří plakali, objímali se. Skupiny poutníků tleskali, zpívali, byla cítit obrovská energie kolem. Objal jsem se s několika poutníky, které jsem cestou potkával a poslal fotku svému parťákovi Isakovi a Birgit. To byli lidé, se kterými jsem cestu začal. A taky své rodině a nejbližším.
Ten pocit, který člověk zažije po absolvování takové cesty, je velmi silný. Neměl jsem ho, ani když jsem doběhl běžecké závody nebo jsem něco vyhrál ve svém životním sportu, badmintonu. Tento pocit se nedá popsat. Je to vykoupeno tou měsíční každodenní dřinou s batohem na zádech, v krásné přírodě, městech, se vstřícnými místními lidmi a s lidmi z celého světa, co jdou cestu s vámi. Se srdcem na dlani. Každý nese svůj příběh.
Cesta splnila svůj účel. Cesta byla cíl. Užil jsem si každý den. Měl čas myslet na své blízké. Snad jsem někomu z vás udělal radost nebo někoho motivoval k podobné cestě, protože toto bude pro každého z vás zážitek na celý život. Měl jsem celou dobu i pocit, že jdete se mnou!
Ahoj, Buen. Camino, Marek, ten malý bráška Radky Charvátové
A proč Marek, brácha naší blogerky Radky Charvátové putuje právě do o Santiaga de Compostela?
Radka k tomu do svého blogu napsala:
Můj malý bráška se rozhodl, za nás pacienty s RS putovat měsíc 780 km. A od toho okamžiku Vám budu přinášet jeho deník z cest.
Je to 6 let, kdy jsem na posledních 100km mohla na pouti doprovodit kamarada Honzu Duška, take pacienta. Honza nyní žije v jediném zařízení pro nase pacientys RS v Domově Svatého Josefa v Žirči a své cestovatelské sny sní stále! Má za sebou již i Černobyl na kolečkách a moc rád by i “ ujel do divočiny na Aljasšku:-).
Drzim bráškovi i Honzikovi pěsti a děkuji že žijí i naše sny a dodavají nám naději, že nemocí vše nekončí.
Předešlé zápisy z cesty Marka najdete ZDE
