„Svíčičky stoupaly výše a výše, viděla již jen hvězdičky na obloze; jedna z nich spadla dolů a učinila za sebou světlou cestičku.
„Nyní někdo umírá!“ myslilo děvčátko, neboť stará babička, ta jediná, která ji měla ráda a která než umřela, vypravovala, že když jedna hvězdička spadává, opět jedná dušička k Pánubohu se ubírá.“ Hans Christian Andersen
Umře-li dětátko, stane se z něho andílek a jeho dušička stoupá k nebi, takto jsem si již od dětství i díky Andersenovi představovala smrt. Milovala jsem jeho pohádky, byť jsem u nich často plakala.
Příběh jaký jsem prožila já, že mne opustilo dětátko, ještě před tím, než jsme ho držela v náručí, zažilo spoustu maminek nejen ty s roztroušenou sklerózou. Dětátka s námi zde na pozemské pouti byla jen pár týdnů, nikdy jsme je nespatřili, nepochovali v náručí.
Vím, jak moc jsem se toužila se svými dětmi rozloučit a mít místo kam i za nimi mohu zajít a zapálit svíčku. Tuto možnost jsem nedostala, s vysvětlením, že tkáně jsou tak malé, že mi je ani nemohou vydat…já však slyšela na ultrazvuku jejich srdíčka, v kabelce jsem nosila jejich fotky. Láska však nejde změřit ani zvážit a tak jsem i ty děti milovala a pojmenovala je už v bříšku.
Byla jsem vděčna, když jsem se dozvěděla o rok později o spolku Tobit,který bojoval za změnu zákona o pohřebnictví, a který od roku 2017 dává rodičům možnost své nenarozené dětátko pohřbít.
S druhým manželem jsme již nemohli mít další děti, ale věřím, že dvě máme v nebi, a mé děti zde na zemi mají, kteří je chrání,a jednou se všichni obejmeme.
http://tichenarozeni.cz/, https://www.prazdnakolebka.cz/uvod
Autorka fotky: Věra Moravcová
