Když mi ošetřující neuroložka někdy před patnácti lety na tu mou roztroušenou sklerózu doporučovala lázně, nepovažoval jsem to vůbec za dobrý nápad. Představa, že kromě léčivých procedur budu čtyři týdny korzovat ve volném čase po promenádě, mi tehdy připadala nemyslitelná.
Někdy před pěti šesti lety se ten můj zdravotní stav začal zhoršovat více, než je zdrávo. Nebudu to zbytečně prodlužovat, na opakovanou nabídku lékařky, jestli přece jen nechci vyzkoušet lázně, jsem v roce 2018 už kývl. A z nabízených možností jsem jako první zaškrtl právě Janské Lázně. Hned v úvodu musím přiznat, že můj první pobyt v tomto kouzelném krkonošském městečku jsem si užíval od prvního dne do toho posledního.
Pravidelný režim, cvičení s fyzioterapeutem, která dokázala „probudit“ už hodně zakrnělé svaly, i další procedury a také procházky po zasněžených Krkonoších mě nabily energií na několik týdnů, možná i měsíce. Takže jsem si o dva roky později lázeňský pobyt velmi rád zopakoval. Opět jsem bydlel v Lázeňském domě Evropa a zase jsem tady byl v březnu.
Dva roky od posledního pobytu uplynuly rychleji než voda. Letos jsem dost dlouho hledal termín, kdy bych se mohl do lázní vydat. Chvíli to vypadalo, že to neklapne vůbec. Nakonec se termín našel, z lázní mi poslali výzvu, ať dorazím v polovině července. Fajn, říkal jsem si, dvakrát jsi tady byl v zimě, uvidíme, jak mi bude svědčit letní pobyt. Že bych jel do jiných lázní, o tom jsem popravdě nepřemýšlel. Rád se totiž vracím na místa, která už dobře znám.
Lázně v létě? Asi lepší než v zimě
I tentokrát jsem si zamluvil samostatný pokoj v Evropě. Odbavení v přijímací kanceláři proběhlo rychle a už jsem pelášil na vstupní prohlídku. Lékař mě prohlédl, přeptal se, jak se cítím, které procedury mi vyhovují. O den později jsem už vyfasoval rozpis a začal kolotoč masáží, cvičení, plavání…
I když jste v lázních opakovaně, vždy vás něco překvapí. Když mi při prvním pobytu předepsal lékař suchou uhličitou koupel, nedokázal jsem si představit, jak taková procedura může vypadat. Na internetu jsem se dočetl, „že vstřebávání oxidu uhličitého má za následek roztažení cév, a tedy zvýšené prokrvení tkání. To způsobuje zvýšení množství kyslíku v krvi a dochází k dokonalému prokrvení pokožky a svalstva a zásobení všech orgánů včetně mozku dobře okysličenou krví. Výsledkem tohoto procesu je povzbuzení imunitního systému a dalším efektem této léčebné procedury je rovněž snížení krevního tlaku a pulzové frekvence“.
Sestřička mi tehdy před první procedurou dala velký igelitový pytel modré barvy a řekla, ať se svléknu, nasoukám do něj a lehnu na postel, pak že mě přijde nafouknout. Protože patřím mezi stydlivější jedince, nechal jsem si na sobě trenýrky. Byl jsem však poučen, že účinky této procedury jsou lepší, když budu úplně bez oděvu.
Při už zmíněných pozitivních účincích snad ani nejde, aby si člověk takovou proceduru neoblíbil. Ať už s trenýrkami, nebo bez nich. Při svém druhém pobytu v lázních jsem už lékaře ponoukal, že těch suchých zázračných zábalů by mi mohl předepsat více, že mi hodně pomáhají. Natěšený jsem dorazil na místo a po první zkušenosti jsem suverénně převzal igelit a začal jsem se automaticky svlékat, tedy úplně. Sestřička, tehdy sloužila jiná než při mém prvním pobytu, se jen usmála a dodala, že došlo ke změně a trenky jsem si mohl nechat, ale že nevadí. Připadal jsem si jako přestárlý exhibicionista, chlapi na vedlejších lůžkách měli co dělat, aby smíchem nespadli dolů i v těch nafouknutých pytlích. Zmíněná procedura mi pomáhala i letos, jen jsme místo modrého nafasovali žlutý igelitový pytel.
A jaké další procedury jsem letos absolvoval? Cvičení v bazénu, volné plavání, masáže, vířivky, kruhový trénink pro pacienty s roztroušenou sklerózou i lehké kondiční cvičení.
Vyzkoušíme „Vojtovku“
Překvapení si pro mě letos přichystal fyzioterapeut, sympatický mladý magistr z Polska. Ostatně polských a slovenských terapeutek a terapeutů pracuje v lázních více.
Při prvním setkání mě vyšetřil a také mi vysvětlil, že v půlhodinkách, které budu trávit na terapeutickém lůžku, vyzkoušíme „Vojtovku“. O metodě známého lékaře jsem slyšel dosud jen útržkovitě a mé představy byly hodně zkreslené, zhruba ve smyslu, že jde téměř o druh středověkého mučení. S obavami jsem se proto svěřil usměvavému Polákovi, ale ten mě uklidnil. Musím přiznat, že cvičení nebo spíše působení terapeuta, který tlakem na předem vybrané body mého těla aktivizoval vnitřní svaly (to jsem metodu popsal hodně zjednodušeně), přinášelo výsledky. Ty se projevovaly po každém cvičení a já jsem cítil, že se mi chodí lépe a jistěji.
Co se povedlo, co se nepovedlo
Začnu tím, co se povedlo. V průběhu covidové dvouletky mi začala váha ukazovat nějaká ta kila navíc. Proto jsem si při letošním lázeňském pobytu objednával na snídaně, obědy a večeře hlavně zdravá jídla. Odhadem jsem tak za necelý měsíc snědl minimálně deset rybích filetů a asi šest salátů. Také jsem vyrážel na vycházky po okolí. Pravidelně jsem chodil pozorovat efekt svého počínání na váhu v prvním patře lázeňského domu a spokojeně jsem zjistil, že po prvním týdnu šla váha o dvě kila dolů, v tom dalším ubylo dalších tisíc gramů. Dále se už váha nedala přesvědčit a ukazovala pořád čtyři kila nad metrák. Dnes, týden po návratu z lázní, vážím 104,5 kilogramu. Takže se zatím držím. Minus si musím opět zapsat v oblasti vzdělávání a kultury, konkrétně četby knížek. Těšil jsem se především na dvoudílný Boj o Hrad, ve kterém historik Antonín Klimek zajímavě a také erudovaně popisuje období vývoje ČSR v letech 1918 až 1939. Stejně jako při předchozích lázeňských pobytech se mi však podařilo za 28 dní přečíst zhruba dvojnásobný počet stránek. Žádná sláva. Ale znáte to, nějak nebyl čas… Tak snad příště.
Autor článku a foto: Břetislav Lapisz
Zdroj: Inspirante.cz
