Na moři začínal v 31 letech, předčasně končil ve věku 37 let. „Bohužel, musel jsem skončit. Omarodil jsem, zjistili mi tenkrát roztroušenou sklerozu, začal jsem špatně vidět a chodit. Musel jsem. Určitě jsem nechtěl končit, miloval jsem to, ale musel jsem,“ pokračuje ve vyprávění pan Vízner.
Že jste u námořníka, poznáte okamžitě. Na první dobrou. Pokoj v Domově sociálních služeb v Meziboří má Karel Vízner vyzdobený mapami a dalšími námořnickými motivy. Rodák z Duchcova, který pak žil v Litvínově, si moře zamiloval. „A nebýt nemoci, jezdil bych mnohem déle,“ říká muž, jenž překročil rovník, prožil drama za polárním kruhem, a který se svými parťáky na palubě obeplul svět. „Strašně mě to bavilo. Absolvoval jsem cestu kolem světa, navštívil mnoho a mnoho krásných míst po celé zeměkouli. Byla to paráda,“ vypráví.
„Byly to skvělé zážitky,“ zasní se Karel Vízner. „Lodě mě lákaly. Obdivoval jsem šífáky a lodě už zamlada. Koukal jsem v Děčíně, jak se plaví po řece. Jezdil jsem se jako mladý také koukat na parníčky do Hřenska, to byla nádhera. Ale moře, to bylo ještě něco extra,“ vzpomíná, jak jeho srdce zahořelo k námořní plavbě.
Vyučil se stavebním truhlářem, jezdil po montážích, pracoval na výstavbě bytů a bytových jader. Ale chtěl něco víc. Byl svobodný a lákalo ho dobrodružství. „Vlastně náhodou se mi dostal do ruky inzerát, že námořní plavba hledá palubáky, truhláře a další dělníky. Napsal jsem tam, absolvoval kurz, prošel prověrkami a po půl roce jsem mohl vyjet,“ usmívá se rodák z Duchcova.
Později žil Karel Vízner v Litvínově. „Byli jsme z Litvínova na moři čtyři. Zajímavé je, že doma jsme se nepotkali, ale na moři jo. Jednou jsem třeba kolegu z Litvínova potkal v Bombaji,“ pokračuje Karel Vízner.
U Československé námořní plavby strávil Karel Vízner šest let. „Vždycky jsme byli tak osm až deset měsíců na moři,“ vypráví. Pracoval na čtyřech lodích – Mír, Lipno, Třinec a Kriváň. „Začínal jsem na palubě jako lodník, jako dělník, taková děvečka pro všechno. Pořád dokola jsme natírali, udržovali lana a loď, byli jsme parádně opálení,“ říká.
Lodě a svobodný život na moři ho uchvátily. „Zajímal jsem se, bavilo mě to na lodi. Chtěl jsem vždycky hned, aby mi všechno ukázali, byl jsem zvědavý a chtěl jsem ke kormidlu. A tak jsem si pak udělal zkoušky na kormidlo, sloužil jsem na můstku a byl jsem kormidelník,“ pokračuje muž, který se po návratu z cest po oceánech usadil v Chudeříně. Aktuálně aktivně žije v Domově sociálních služeb v Meziboří, rád je ve spojení se světem přes počítač.
A kde všude Karel Vízner byl? „Absolvoval jsem vlastně cestu kolem světa. Pluli jsme v roce 1982 z Jugoslávie na Kubu pro třtinový cukr, pak do Polska. Odtud Švédsko, dolů Španělsko, Panama, Los Angeles a nakonec do Severní Koreje a Číny. Deset měsíců,“ popisuje. „Byl jsem na rovníku, za severním polárním kruhem, tam všude jsem byl. A za ta léta jsme byli na mnoha a mnoha dalších krásných místech po světě,“ pokračoval Vízner.
Kde se mu líbilo nejvíce? „Strašně krásné bylo Švédsko. A také Brazílie. Nádhera. Byla tam krásná příroda a holky,“ směje se. „A také Belgie byla pěkná,“ vzpomněl si. „A naopak nejméně se mi líbilo v Severní Koreji, tam to bylo divné,“ dodal.
Sauna i posilovna, chyběla děvčata
Na lodi jim takřka nic nechybělo. „Sauna tam byla, posilovna, vyžití tam bylo skvělé. Pivo také bylo, nic nechybělo. Kromě holek,“ směje se.
Vzpomíná na poznávání jiných zemí a kultur, vždy si na to prý našel čas. Vzpomíná na pláž v Los Angeles, srovnává ji s Kubou. „Na Kubě jsme často byli dlouho, tam už to byla trochu nuda. I když, pláž, mojito, zmrzlina, uměli jsme se zabavit,“ usmívá se.
Dramatické chvilky prožil za polárním kruhem. „Vezli jsme tehdy novinový papír z Polska do Los Angeles. Za polárním kruhem bylo minus 45 stupňů. Navíc nás pak potkala bouře, tři dny byly obrovské výkyvy lodi, to bylo drama,“ popisuje po letech.
Na moři začínal v 31 letech, předčasně končil ve věku 37 let. „Bohužel, musel jsem skončit. Omarodil jsem, zjistili mi tenkrát roztroušenou sklerozu, začal jsem špatně vidět a chodit. Musel jsem. Určitě jsem nechtěl končit, miloval jsem to, ale musel jsem,“ pokračuje ve svém příběhu Karel Vízner. Musel pak do důchodu, pracoval na svém domě v Chudeříně. Na moře a do dříve navštívených přístavů se už kvůli svému zdravotnímu stavu nepodíval. „Hned bych se vrátil, okamžitě. Podíval bych se na ta místa znovu. Byla to tvrdá práce, ale strašně mě to bavilo, bylo to nejhezčí období mého života,“ dodal Karel Vízner.
Domov sociálních služeb Meziboří
Domov se nacházív centru Meziboří, v klidové části obklopené zelení. Sídlí ve dvou budovách, a to v ulici Okružní čp. 104, kde je kapacita 77 lůžek, a v nedaleké budově v ulici Javorová čp. 102. V této druhé budově je kapacita 45 lůžek. Pokoje jsou jedno a dvoulůžkové.
Počátkem 90. let prošly obě budovy celkovou rekonstrukcí, jsou bezbariérové a mají tři nadzemní podlaží. Ke každé budově patří příjemná zahrada, která je osázená okrasnými keři, je v ní možné venkovní posezení, jsou v ní stromy a květiny a má vybavení pro odpočinek a venkovní aktivity.
Domov má lůžka i pro osoby se sníženou soběstačností a lidi se zdravotním postižením.
Zdroj: https://litomericky.denik.cz/zpravy_region/pametnik-namornik-karel-vizner-20220207.html
