“Jana bojuje s RS už dvacet let; Jak účinně bojovat s RS; Nevzdává se a bojuje dál, i když je na vozíku…”
Často čteme o boji v souvislosti s roztroušenou sklerózou. Je ale skutečně potřeba bojovat?
Když člověk s někým/ něčím bojuje, vydává na boj spoustu energie, síly a snahy svého nepřítele porazit. Boj může být krátký nebo dlouhý a vysilující. Může trvat rok, několik let nebo desetiletí. Cílem každého boje bývá vyhrát. Výsledkem bývá vítěz a poražený.
Kdo v tomto případě vyhraje?
Bojovat s roztroušenou sklerózou znamená bojovat sami se sebou.
Ereska je totiž naší součástí. Je to odraz našeho stylu života. Jsme to my.
Takže pokud budeme v módu boje, budeme nadále žít podle toho, co nám tu nemoc způsobilo. A z tohoto boje nikdy nevyjdeme jako vítězové. Můžeme zvítězit sami nad sebou?
Otázka tedy zní – jak přestat bojovat sami se sebou? V čem jdeme sami proti sobě? Přijímáme se takoví, jací jsme?
Proč od sebe neustále vyžadujeme nemožné? Proč si stanovujeme nesplnitelné cíle? Proč tolik prahneme po dokonalosti ve všem, co děláme? Proč se tolik přepínáme? Proč si nedovolíme zvolnit a na chvíli se na všechno vykašlat? NEBOLI proč se takhle huntujeme? Proč se takhle ničíme? Proč se nemáme rádi natolik, že na sobě tohle všechno pácháme? Proč si takhle ubližujeme? Proč to dopouštíme?
Náš životní styl nás dovedl tam, kde jsme nyní. My jsme se dovedli tam, kde jsme nyní. Dlouho jsme fungovali na energetický dluh. Neposlouchali jsme únavu, vyčerpání, stres. Neslyšeli jsme své tělo, když na nás křičelo: “DOST, JEDEŠ UŽ PŘES ČÁRU!” Vyčerpali jsme své energetické rezervy.
Z pohledu medicíny se říká, že příčiny RS jsou neznámé. Možná za to může nedostatek vitaminu D, možná kouření nebo stres. Nebo geny.
Často si klademe otázky: “PROČ ZROVNA JÁ?! Proč tahle nemoc přišla a co mi má říct? Jaké poselství s sebou nese? Jakou transformací si mám projít? Co mám změnit?”
Odpovědi na tyhle otázky nám dokáže zodpovědět náš vnitřní hlas. To potlačované já uvnitř nás. To, co se dralo na povrch celou tu dobu a my jsme to v sobě zašlapávali, potlačovali a rozhodli jsme se být spíše produktivní a výkonní, než šťastní. Nebo dělat věci tak, jak by se mělo a je vhodné, místo toho, jak bychom to chtěli my.
Možná svůj vnitřní hlas neslyšíme. Možná si myslíme, že žádný nemáme. Možná cítíme obrovskou nespravedlnost. Vydáváme se za oběti. Možná je nakonec celá nemoc pohodlná natolik, že se z ní ani nechceme uzdravit /zastavit či zpomalit její průběh.
Je totiž pohodlné, odkázat se na RS, když se nám něco nechce nebo na to nemáme energii. Konečně totiž můžeme říct “NE” bez výčitek svědomí. Proč to ale nedokážeme i bez diagnózy? Protože by nás za to druzí neměli rádi?
Je pohodlné být konečně středem pozornosti a nechat se litovat. Proč? Protože jsme jako malí tolik prahli po pozornosti a lásce? Protože se nám ji nedostávalo tolik, kolik bychom potřebovali? Protože sami sobě si ji neumíme dát dostatek?
Chceme být obětí ve svém životě anebo tvůrcem svého života? Oběť svůj boj v životě už prohrála. Tvůrce bojovat nepotřebuje. Ten svoji situaci přijal a jde svůj šťastný život tvořit.
Ereska má své mantinely, za které nás nepustí. A pokud tu hranici překročíme, krutě za to zaplatíme. Co když nás přišla do života chránit před sebe-zkázou?
Možná je to naše parťačka, která se nám snaží pomoct, když sami nedokážeme rozeznat, kde se naše limity nachází.
Možná je to naše učitelka, která nás má naučit větší sebelásce a nelpět na lásce od druhých. Postavit sebe na první místo. Starat se a pečovat o sebe. Rozmazlovat se. Milovat se takoví, jací jsme. Milovat svoji nádhernou duši i své krásné tělo. Přijmout se. Naučit se naslouchat svému vnitřnímu hlasu, abychom konečně začali dělat věci, které nás činí šťastnými. Které nás baví. Které nám dělají radost. Pochopit, co tu vlastně děláme na tomhle světě a naučit se žít sebe-naplňující život.
Protože pokud se tohle naučíme a pochopíme, budeme v životě dělat správná rozhodnutí. Naše emoce budou v souladu s naším rozumem a díky tomu budeme kráčet správným směrem, nikoli sami proti sobě. Budeme tvůrci svého života.
Jak jsem přijala eresku já? O tom zase příště…
