Na služebky vozil taštičku plnou léků, odpočívat neuměl a ani nechtěl. Byl od rána do večera v práci, taky lyžoval, tančil, fotil nebo střílel, plíživě přibíral a nestíhal. Věděl, že se ničí, ale přibrzdil až kvůli eresce, a to dost netypicky na prahu šedesátky. Michal Janků diagnózu pojal jako „svou holku“, čímž část lidí nepokrytě dráždí, stejně jako tím, co se mu pak povedlo zásadně změnit. Kromě jiného má nově co do činění s tanečními pro pacienty s roztroušenou sklerózou pod vedením Honzy Ondera.
První hodina byla ve středu 18. října a vydařila se prý náramně, za devadesát minut stihlo na čtrnáct párů základy walzu, cha-chi a samby. Michal s manželkou Evou suplovali dvěma lidem chybějící polovičky, všemu ale vévodil Honza s partnerkou Natálkou. „On dokáže lidi nadchnout, můžou tak zapomenout na svoje starosti, soustředit se jen na kroky, na ten zážitek. A narovnat se, to já jinde než na parketu neprovozuju,“ říká se smíchem Michal. Přitom právě o pohodu, sounáležitost a nenásilnou rehabilitaci jde. Stabilita, koordinace a paměť na figury se totiž tancem dobře trénují a ještě dalších šest večerů budou. „V sálu konzervatoře je baleťácký povrch, na který nesmějí jehlové podpatky. To jsme klidně jako tanečníci s ereskou slíbit mohli, my stejně potřebujeme být stabilní!“
Tanec si Michala získal před třinácti lety, kdy se s manželkou vsadil, že si vymění oblíbené volnočasové sporty. On ji naučí lyžovat a ona jeho tančit. „Na první hodině se mi jeden účastník pochlubil, že se těší na foťák, a co prý dostanu za výdrž já. Instruktoři tipovali, že dám tak tři lekce a odpadnu.“ Neodpadl, naopak se do standardu pustili naplno a kromě pravidelných tanečních v klubech jezdili i na amatérské soutěže do ciziny, kde si vytančili céčko. Toho si vzhledem k věku a různým zraněním a nemocem cení, logicky ale časem ztráceli šmrnc a hledali nový impulz.
Proto se Michal rozhodl a oslovil čistě ze sympatií přímo Honzu Ondera. „Poslední dobou si hodiny byly už dost podobné a já chtěl ženu něčím překvapit i jí poděkovat, má to se mnou někdy těžké. Když viděla voucher, měla mě za blázna a chtěla extra trénovat, než se před Honzou vůbec ukážeme,“ vypráví Michal s tím, že na tom naštěstí netrvala a že se soukromá domácí lekce opravdu povedla. Na StarDance koukají oba, takže dárek pro ženu byl dárkem i pro něj. „Honza je o měsíc starší než můj syn, jeho přístup mě nakopnul, zase nás do toho vtáhnul.“ A Michal se ten hezký pocit rozhodl předávat dál. I proto teď párů s ereskou může tančit víc, nadto s fyzioterapeutkou a vyladěnými podmínkami. „Někteří z nich si mysleli, že už pro ně tanec není. Taková zpětná vazba je pro mě nádhernou třešničkou na dortu!“
Podnikání zdraví navzdory
Ve třiceti zakládal s kamarádem firmu na zemědělskou techniku, bavilo ho jezdit po Evropě, tlumočit a prodávat, kolega zajišťoval zázemí a servis. „Plánovali jsme, že budeme HaJa, podle počátečních slabik našich jmen, ale určitě by nám začali říkat Hajaja,“ rozesměje se Michal. V devadesátkách se do podnikání pouštěl kdekdo, ale velcí hráči v potřebách pro kutily teprve začínali, firma se tak i přes počáteční kotrmelce udržela a rozrůstala. Michal jí propadl naplno, obzvlášť po rozvodu s první manželkou, kdy se domů nechodil ani vyspat a kdy za hranice běžně jezdil na otočku. „Věděl jsem, kam to spěje, a nebyl jsem líný si dojít při potížích k doktorovi, jenže stylem, co pro mě teda udělá, ne že bych něco začal dělat já. Na to jsem byl moc velká konzerva.“
Hrklo v něm až s tučnou cifrou
Michal začal mít potíže s tlakem, cholesterolem a sem tam stresem a únavou kolaboval, jenže tím nijak nevyčníval. „Vozil jsem si taštičku s léky a s kolegy se trumfoval, kdo co bere, zvolnit nepadalo v úvahu,“ popisuje tehdejší životní styl. „Když jsem si dopoledne vzal pár hodin na schůzky ve městě, cítil jsem se vůči lidem ve firmě vyloženě hloupě, jako bych selhal a neuměl si to zařídit jinak.“ Už měl dost přes metrák a pořád přibíral, ztrácel fyzičku, ale stejně to ignoroval. Ve volném čase tak tak zvládal dočerpávat síly, ať už zmíněným lyžováním a tancem, nebo později fotografováním a westernovým střílením.
„Jsi oblečená jako kovboj a střílíš z krátké vzdálenosti na terč z revolveru, opakovačky a brokovnice. Jsou na to choreografie, začínáš třeba s rukama za hlavou a tasíš na čas, je to fakt sranda,“ vypráví Michal, i když tu si se zbrojákem taky nijak nespojoval. V naprostém kontrastu s tím je druhý koníček, při kterém musí být Michal trpělivý a v klidu. „Kdysi mi radili rybařit, ale to by ten rybník musel být chovný, abych aspoň něco tahal, čekat a koukat fakt není nic pro mě.“ Ale s foťákem to najednou jde. Možná proto, že impulz přišel z rodiny, nebo proto, že si Michal před pár lety nastudoval knihy, pak si střihnul profesionální workshop s Bryanem F. Pettersonem v Nizozemsku a nachomýtl se například i k focení volejbalových reprezentantek v Chorvatsku. „Když něco dělám, tak naplno, z koníčka se stává rovnou kůň!“
Když odletěl na čas za synem na Nový Zéland, brnění ruky a extrémní únavu si vysvětloval hnutou plotýnkou. Zároveň se toho tou dobou dost nakupilo jak v práci, tak doma. „Jakmile jsem zkoušel odpočívat, hučelo mi v uších, bolela mě hlava, měl jsem k tomu až fyzický odpor,“ vzpomíná Michal, „ale po pár týdnech jsem si poprvé čekání s kafem u moře na syna vyloženě užil. Lukáš mě ujistil, že mu nejvíc pomůžu, když mu pomáhat nebudu a sám si konečně odpočinu.“ Jenže ruka se nelepšila, naopak. Po návratu tak Michalovi diagnostikovali v devětapadesáti letech roztroušenou sklerózu. „Tamní pan doktor mi to naservíroval na zlatém podnose, vysvětlil, co šlo, a uklidnil mě, že se s tím dá hodně dělat. Jinak jsem měl spíš pocit, že se kolem mě chodí po špičkách a lidi čekají, co já na to.“
Zahájil léčbu, začal chodit do RS centra v Teplicích a nechal se strhnout jednou z knih Jana Vojáčka, takže zamířil i do jeho centra funkční medicíny. „Tam mi řekli, že bych podle parametrů viscerálního tuku měl být dávno mrtvý, a při pohledu na tu cifru ve mně asi až v tu chvíli hrklo, že to musím změnit.“ Nechal si od výživářky doporučit vhodné potraviny a jídelníček a na popud kamarádky si koupil hůlky a začal čtyřikrát v týdnu chodit. „Když jsem poprvé vystoupal na Mostnou horu, což je vlastně menší litoměřický kopeček, málem jsem to nedal,“ směje se Michal o čtyři roky později, kdy sportuje víc než zamlada a ročně nachodí kolem dvou tisíc kilometrů. To se samozřejmě projevilo i na figuře, navíc mohl vysadit léky na tlak a cholesterol. Na to, že se do změn pustil a pochopil, že jen pasivně to nepůjde, je náležitě pyšný. „Dneska se ptám, co můžu a mám dělat já, ne co mi kdo předepíše nebo nařídí jako terapii.“
Zároveň zdůrazňuje, že všechny kroky vždycky konzultuje s lékaři, nic nedělá tajně nebo jenom na vlastní triko. „A právě moje paní primářka mi řekla, že když sám vidím výsledek, je to v pořádku, akorát bych měl hlavně zvolnit, protože mám sklony přehánět.“ Pořád totiž naplno pracoval, než se po třiceti letech konečně rozhodl z firmy odejít. „Jednoduché to nebylo, obzvlášť když jsem tím pádem pro řadu lidí přestal existovat, ale bylo to potřeba,“ říká Michal s tím, že firmu tak trochu vyměnil za domácnost. „Eva chodí do práce a já jsem doma. Dostal jsem voucher na kurz vaření a chytlo mě to, takže dneska vařím, peču. V pátek udělám k narozeninám vnučce Lindě dort, nám dospělým ještě jiný a už si i dopřeju. Dort se podle rodinné tradice jmenuje Hňác a mají ho rádi všichni, i druhý syn Vojta a mladší vnučka Lea,“ usmívá se.
Holka v pubertě
Dál vcelku pragmaticky doplňuje, že barák je plně bezbariérový, „kdyby něco“. Plní všechny léčebné povinnosti, učí se odpočívat a jednou za dva roky jezdí do lázní. „Pro mě jsou Jánky skoro až poutní místo, takových osudů na jednom místě, to se mnou dělá divy.“ Přiznává, že rád trochu vyčnívá, takže byl řediteli lázní poděkovat za léčbu a stravu, protože poukazování na tyhle běžně přehlížené věci mu vyloženě sedí. „Na Zélandu bych kvůli léčbě musel všechno prodat, a stejně bych tam neměl ani zdaleka takovou péči jako tady,“ porovnává Michal. Obdobně otevřeně mluví i o tom, že nebýt eresky, už by tu nebyl, nebo by jeho život zůstal beze smyslu a on by nepoznal, kdo za to stojí. „Část lidí mě buď otevřeně lituje a přestal jsem pro ně být zajímavý a užitečný, nebo mi můj postoj vyčítá s tím, že na rozdíl od nich mám dostatek času a možností, protože oni do té práce pořád chodit musí.“
Svůj optimismus si ale vzít nenechal a na doporučení okolí se začal zapojovat do aktivit pro pacienty se stejnou diagnózou, protože beztak neposedí a má na to síly i nápady. „Moc dobře si uvědomuju, že mám štěstí, že mi rodina kryje záda a dává na mě pozor. Občas mě zabrzdí i ta moje holka, je teď trochu v pubertě, ale níž než na zem nespadnu, tak co. A že někdy něco rozbiju nebo musím jít uprostřed dne spát, to je pořád ještě naprostá paráda.“ Začal se zajímat o činnost Rosky a Aktivního života, oslovil i Hanku Potměšilovou. Poznali se loni a letos už vystupoval jako host na konferenci o roztroušené skleróze v Teplicích. „Zároveň pro Revenium a Inspirante fotím, teď děláme ty taneční. V podobném duchu bych rád někdy uspořádal ples pro všechny zájemce s handicapem a není to podle mě vůbec nereálné. Ale letos ne, spíš tak za rok,“ uzavírá povídání Michal.
Foto: archiv Michala Janků
Zdroj: Inspirante.cz
