Někdy to vypadá jako začátek zlého snu. Přijde nemoc a během „chvilky“ obrátí všechno naruby. Dá se taková situace vůbec chápat jako výzva? Ano. Dokazují to příběhy dvou žen, kterým diagnóza na kolejích jejich života nastražila velkou výhybku. A ONY TO ZVLÁDLY.
Všechny máme touhu být zdravé, šťastné a milované. Jenže zdaleka ne všechny máme to velké štěstí. Ze dne na den, z hodiny na hodinu najednou není s naším tělem něco v pořádku. Když vážně onemocníme, náš dosavadní život jako by skončil. Nemoc si nikdo nepřeje, ale ona přichází: v České republice je přes půl milionu lidí s trvalou diagnózou. Jedinou jejich cestou je nemoc, handicap, omezení, strach nebo bolest přijmout a žít s nimi, jak nejlépe dovedou.
Žolíky?
Nechci tvrdit, že nemoc nám dává životní žolíky, s nimiž si můžeme vyžonglovat něco lepšího, než máme jako zdraví lidé. Spíš naopak – pár nám jich sebere a možná nám naznačuje – tak se ukaž! Dovolím si jen říct: když se to povede a lidé s těžkou diagnózou se „ukážou“, zvládnou žít a být šťastní, přinášejí velkou sílu a odvahu do života nejen sobě, ale i lidem kolem sebe. Dokazují to i dva příběhy žen, s nimiž jsem se setkala.
Nemoc mě dovedla na vrchol Kilimandžára a dál
Radomíra Keršnerová (40) Diagnóza: roztroušená skleróza
Jedna věta z vyprávění Radky mi zůstala v paměti. Když jsme se pokoušely sumarizovat hezké věci, které jí nemoc do života přinesla, řekla: „Kdybych nebyla nemocná, nemohla bych jet na Kilimandžáro.“ Absurdní. Kdyby nebyla nemocná, stala by se velmi úspěšnou a bohatou právničkou a asi by zcestovala půl světa. Ale možná ne. Pointa je zřejmá.
Ať jste zdravá, nebo nemocná, najděte si své „Kilimandžáro“ a vylezte na něj! Dokažte si tím, že máte chuť do život a, že o něj stojíte (i kdyby vaše Kilimandžáro mělo znamenat, že ráno sama vstanete z postele).
První takzvanou ataku (náhlé zhoršení zdravotního stavu kvůli nemoci) zažila Radka v Irsku na túře. Bylo jí 27 let. „Přestávala jsem vidět na jedno oko a po návratu se můj stav natolik zhoršil, že jsem jela na pohotovost. Z nemocnice mě už nepustili,“ říká Radka. Do té doby byla zdravá, plná elánu, dělala postgraduál, vyučovala římské právo a pracovala, někdy až nadoraz, v jedné rakouské advokátní kanceláři. Její první neschopenka trvala hned tři měsíce. „Bylo jasné, že kvůli eresce (roztroušené skleróze, pozn. red.) nezvládnu pracovní nápor, který se v advokacii čekal. Nikomu nic nevyčítám, odešla jsem po dohodě, ale myslím, že bych časem dostala výpověď. Ereska vás hodně stigmatizuje.
Bylo mi hrozně: během pár týdnů jsem přišla o zdraví a o práci, net ušila, co se bude dít dál.“
Radčin stav se však po třech měsících výrazně zlepšil. Ani její osobní život nemoc nepoznamenala. Během roku se vdala, porodila holčičku a žila dál aktivně, až bláznivě. „Manžel si mě bral z velké lásky, věděl, že můžu skončit i na vozíčku, ale šel do toho. V nejtěžších chvílích mě podržel.“ Radka rychle získala pocit, že je vlastně zdravá. Za rok a půl po holčičce porodila chlapečka. Když mu bylo čtrnáct měsíců, přišla druhá ataka.
„Poprvé po čtyřech letech mi došlo, že nemoc je tady a musím ji brát vážně. Začala jsem se bát. Kromě standardní léčby jsem vyhledala pomoc alternativní medicíny, navštěvovala léčitele a šarlatány, zkoušela jsem všechno. Ereskaři jsou snadnou obětí těchto lidí, protože náš stav se může nadlouho zlepšit. Nemoc se ale nedá vyléčit. Po třech letech alternativních cest, pátrání v minulých a budoucích životech jsem vystřízlivěla a přestala hledat zázračné uzdravení.
Pochopila jsem, že můj život má jinou – novou – kvalitu. Nemoc není proklet í, ale i dar.“
Radka se po dlouhé cestě vrátila ke kořenům – ke křesťanství, víře, k níž ji vedli rodiče i babička. „Mám-li to vystihnout jednou větou – pochopila jsem, že nemusím meditovat, můžu jít na mši.“ V současnosti pracuje jako právní poradkyně pro Rosku – sdružení lidí s roztroušenou sklerózou. „Nejdřív jsem se bála, že mě budou stejně nebo více postižení lidé deprimovat, ale stal se spíš opak, poznala jsem spoustu fantastických osobností.“ K odhodlání uspořádat cestu na Kilimandžáro Radku inspirovali český nevidomý horolezec Jan Říha a Lori Schneider, americká horolezkyně s ereskou, která vylezla na sedm nejvyšších hor světa.
„Rok a půl od první myšlenky, kdy jsem se s plánem svěřila jedné kamarádce, přes shánění sponzorů po pětitisícovkách, grantů, organizaci realizačního týmu, jsem stála na úpatí Kilimandžára. Bylo to jako zázrak.
Měla jsem v té chvíli za sebou obrovský kus práce, poslední dny, ba týdny jsem skoro nespala. Napadalo mě, že jsme všichni blázni, že to nezvládneme, že se tam něco stane. Do poslední chvíle jsme čekali na peníze od jednoho sponzora, bez nichž bychom neodjeli.“ Radka se dostala do výšky 5230 metrů, kvůli výškové nemoci pak nepokračovala. Nahoře stanulo třináct ze sedmnácti členů výpravy. „To je obrovský úspěch! Vím, že si od začátku spoustu lidí klepalo na hlavu, že to nemůže vyjít, ale my jsme to dokázali… Moje manželství nevydrželo a rozchod mě zasáhl víc než všechny nemoci dohromady, ale zvládla jsem to. Když jsem tam stála, v rovníkové Africe, stovky kilometrů od domova, v tu chvíli jsem věděla, že Bůh je tam s námi.“*
Kariéra se nekonala. No a co?
Kateřina Rampasová (33) Čím prošla: Hodgkinův lymfom (rakovina lymfatických uzlin)
„Vlastně jsem onemocněla tím nejlepším z nejhoršího – šance na vyléčení u rakoviny uzlin je devadesát procent. Jenže jen slovo rakovina u mnoha lidí vyvolává pocit, že je konec . Není.“
V době, kdy Kateřina ležela v nemocnici s nateklou uzlinou, ji napadlo, že má možná smrtelnou chorobu. „V té chvíli jsem si řekla: Rozejdu se s přítelem, abych mu neničila život. Nebudu nikoho obtěžovat. Byla to asi přirozená obranná reakce. Když jsem se pak opravdu dozvěděla diagnózu, naopak jsem se upnula k lidem mně nejbližším – rodičům a tehdejšímu příteli. Jsem jedináček a moc obdivuji své rodiče, jak byli stateční. Teď, když mám vlastní děti, nevím, zda bych obstála tak dobře jako oni. Já jsem začala usilovat o vyléčení.
Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla s nemocí prohrát.“
Kateřina se dozvěděla diagnózu ve dvaceti letech. Byla velmi úspěšná studentka a plánovala kariéru. „Říkala jsem si, že dítě budu mít nejdříve v pětatřiceti! Nehrnula jsem se ani do vdavků,“ říká. „Při první chemoterapii mě držel za ruku můj bratránek. Nikdy mu to nezapomenu. V nemocnici všechno rychle běží, kolem je spousta stejně nemocných lidí, všichni jsme byli nateklí po kortikoidech a vypadaly nám vlasy. Tenkrát ve dvaceti to pro mě byla katastrofa, ale lékaři to neřešili, šlo totiž o život. Musím podotknout, že všichni doktoři i personál byli skvělí.
Náladu jsem mívala různou, ovlivněnou léč bou. Sáhla jsem si na dno, měla jsem lítostivé stavy, ale to asi každý takhle nemocný, i když se tváří sebevíc statečně.“
V době, kdy se Kateřina léčila, nikdo neřešil, zda bude moct mít děti. „Obvykle léčba poškodí reprodukční orgány natolik, že ženy po prodělání této nemoci nemůžou otěhotnět. Stále jsem věřila, že mám naději, ale když mi lékař řekl, že šance je malá, bylo mi strašně smutno. Uvažovala jsem i o variantě umělého oplodnění. Zachránil mě můj tehdejší přítel – současný manžel.
Řekl mi, ať hodím všechno za hlavu, že pojedeme na dovolenou. Tak se i stalo. Na té dovolené jsem zázračně otěhotněla.“
V pětadvaceti Kateřina porodila první holčičku a o pět let později se manželům narodila druhá. A to přesto, že její vaječníky nevykazovaly prakticky žádnou aktivitu. Kateřina pracuje, ale plný úvazek by nezvládla. Nemoc a náročná léčba zanechaly stopy.
„Jsem na sebe opatrnější, někde hluboko ve mně pořád vězí trochu strachu. Ale nes mírně si užívám svoje zázrakem narozené dět i, rodinu.“
Jak nemoc změnila Kateřině život? „Z trochu ztřeštěného dítěte se stal dospělý člověk, kariéru jsem nechala plavat a vůbec mě to nemrzí. Mám dvě nádherné děti, ačkoli jsem v,původním plánu‘ měla rodit až za dva roky. Školu jsem dodělala, pořád na sobě pracuji, sebevzdělávám se, učím se francouzsky. I trochu rebelství ve mně ale zůstalo, při prvním těhotenství mi všichni nakazovali, že musím ležet, ale já jsem chodila do poslední chvíle do práce. Občas do některých věcí chodím po hlavě jako dřív, i když bych se měla držet zpátky. Možná mi odvahu dává moje zkušenost:
Vím tot iž, že to hezké přijde, když to čekáme nejmíň.“
***
Zeptaly jsme se Mgr. Renaty Šopové, terapeutky působící v institutu Aktip www.aktip.cz
* Kde vzít sílu utkat se s těžkou nemocí?
S těžkou chorobou se nemáme utkat ani s ní bojovat. Velmi důležité je nemoc přijmout a nahradit boj hlubokou vírou v uzdravení. Je všeobecné známé a na konkrétních případech dokázané, že i lidé s velmi vážnou diagnózou dokázali svou hlubokou vírou v uzdravení, touhou po životě a svým pozitivním myšlením dojít k vyléčení nebo zlepšení stavu.
* Chci-li jít po hluboké příčině nemoci, na koho se obrátit? Co dělat?
V případě, že se rozhodneme a chceme zjistit příčinu nemoci, je nejlepší se obrátit na terapeuta, který se zabývá psychosomatikou. Měl by vám pomoct hledat příčiny, proč nemoc vznikla, navrhne a vysvětlí, jak pracovat na odstranění těchto příčin.
* Jak nejlépe využít to dobré, co nemoc přináší? (I když se zdá, že nic dobrého nepřináší.)
Každá životní zkušenost nás posouvá dále kupředu. Choroba dokáže člověka změnit od základu, uspořádat životní hodnoty. Po jejím překonání už nikdy nikdo nebude stejný jako dřív. Nemoc přináší šanci na změnu. Kdo si sáhne na dno, už nikdy nebude mít zájem zabývat se slepými uličkami a pozná, co je opravdu důležité. Hodnota života je nevyčíslitelná, každý má možnost objevit svou vlastní cenu a hodnotu. Člověku se přeformátuje vše, na co byl zvyklý. Z workoholiků se stávají pohodáři s množstvím volného času, kuřáci zahazují cigarety, někdo jiný si konečně všimne, že má děti a rodinu. Nemoc může zpomalit, naučit, zaostřit naše vnímání a smysly tam, kde nikdy nebyly.
Zdroj: Blesk pro ženy
