I přes svůj hendikep se stala oporou těm, kteří se ocitli v těžké životní situaci. Příběh Kláry, klientky Domova sv. Josefa, mě natolik zaujal, že jsem ji požádala, aby se o něho podělila se čtenáři Roztroušeného magazínu.
Naše setkání proběhlo v nové společenské místnosti odlehčovací služby, kam přijela na elektrickém vozíku. Strávily jsme tam spolu více než dvě hodiny. A přiznávám, že mě tento rozhovor zasáhl.
V životě mám heslo – Neptám se proč, ale jak
„V životě mám heslo – Neptám se proč, ale jak. Jak s tím hendikepem nebo těžkostí žít,“ vysvětluje Klára svůj přístup k životu.
„Narodila jsem se s pupeční šňůrou dvakrát omotanou kolem krku,“ popisuje Klára dramatický příchod na svět. Po čtyřiceti minutách resuscitace se lékařům podařilo miminko zachránit. Brzy se ale projevilo vážné onemocnění – dětská mozková obrna.
Klára vyrůstala v plně podporujícím prostředí širší rodiny, které jí poskytlo pevné základy pro zdravý rozvoj. Rodiče ji plně podporovali a snažili se, aby se děvčátko rozvíjelo stejně jako její vrstevníci.
Ona chodí!
„Maminka se mnou pravidelně cvičila Vojtovu metodu a jednou ročně jsme jezdily do Košumberka,“ vypráví Klára. „Když jsme do lázní přijely v mých dvou letech, lékař, při pohledu na mě ze samého překvapení, vyběhl na chodbu a křičel: Pojďte se všichni podívat, ona chodí!“
Navzdory závažné prognóze začalo děvčátko chodit a ve všem napodobovalo vrstevníky. „Než jsem začala chodit do základky, hlídaly mě sestřenice, které věděly, že na mě musí dávat pozor. Mou největší motivací bylo překonat strach a dělat to, co ony. Takže jsem za nimi lezla i po žebříku na půdu,“ vzpomíná Klára.
Když se rozhodovalo o střední škole, jeli se rodiče poradit do Jedličkova ústavu v Praze. Klára se ráda a dobře učila, a tak se společně rozhodli pro menší gymnázium v Dobrušce. Stala se tak první maturantkou v rodině!
Místo psychologie sociální práce
„Po střední jsem chtěla studovat psychologii, ale protože to se špatným mluvením nejde, rozhodla jsem se pro sociální práci,“ naráží Klára na svůj hendikep – zhoršenou schopnost vyslovovat. Navzdory tomu ale všechny zkoušky na Karlově univerzitě zvládla ústně.
Kromě špatné výslovnosti a chůze má Klára problém se psaním. Ke své práci proto používá notebook a na cesty si vozí tablet. „Jsem mistr v klávesových zkratkách, protože se mi špatně ovládá myš u počítače,“ směje se tomu, že počítač ovládá rychleji než ostatní.
Radila lidem s jejich trápením
„Když jsem studovala v Praze, začaly vznikat první online linky důvěry. Od třetího ročníku jsem v nich pracovala jako dobrovolník a na toto téma jsem napsala i diplomovou práci,“ vypráví. U linky zůstala i po škole a radila lidem s jejich trápením prostřednictvím chatu.
Po roce tato služba zanikla, a proto se Klára rozhodla přestěhovat do Chrudimi, kde na ní čekala nová životní kapitola. Nastoupila do nízkoprahového centra.
Samostatný život přerušila nepovedená operace
„V Chrudimi jsem bydlela samostatně. A to i díky sousedce, na kterou jsem se mohla kdykoli obrátit,“ popisuje svůj život mimo Prahu. A protože je Klára věřící, brzy si ve svém okruhu našla přátele. Vedla například skupinu žen, se kterými se setkávaly v její domácnosti. „Vždycky jsem přichystala krátký program, naplánovala výlet, třeba do Prahy, na odpolední vystoupení.“ Mimochodem, kultura patří ke Klářiným velkým zálibám. Za studií v Praze nejméně jedenkrát týdně chodila do divadla, do kina a na výstavy.
A pak je tu ještě jeden velký koníček: sbírka obalů od čaje. „Měla jsem tehdy problém dostat se na burzu sběratelů do Prahy, a tak mi přišlo jednodušší udělat setkání tady, v Chrudimi,“ vypráví, jak zorganizovala výstavu obalů ve svém bydlišti. Akce se pro velký úspěch ještě několikrát opakovala.
Samostatný život v Chrudimi skončil zhoršeným zdravotním stavem. „Přede dvěma lety jsem prodělala operaci a od té doby nechodím. Dva roky se sžívám s vozíkem. Dávám tomu čas.“ Protože ale potřebuje pomoc druhé osoby, nezbylo jí, než se vrátit ke svým rodičům na maloměsto. Rodiče o ni pečují. Žije s nimi v bytě, který ale není bezbariérový. Aby se mohla třeba vykoupat, musí jezdit do místního domova důchodců.
Divadlo a kino mi hodně chybí
Když se Kláry ptám, co by si v současné době přála nejvíce, je skromná. „Chtěla bych jednou, dvakrát týdně jet do Hradce Králové do kina, do divadla, nakoupit si.“ Kdyby mohla žít samostatně – v bezbariérovém domě v krajském městě, vrátila by se ke starým koníčkům a zálibám. „Jsem kulturní maniak,“ směje se Klára, „divadlo a kino mi hodně chybí.“
V Domově sv. Josefa je již potřetí, dohromady pět měsíců v roce. „Jsem tu moc spokojená, nikde se mnou necvičí tak intenzivně jako tady.“ A doplňuje, že fyzioterapeuti Domova se zaměřují hlavně na nohy, na kterých má v době našeho rozhovoru ortézy ke zpevnění kotníků.
„Negativní myšlenky si zakazuji, ale ne vždy to jde. Dávám tomu čas. Dopřeji si čas, kdy se vybrečím nebo vyvztekám, ale důležité je nesetrvat v negativním rozpoložení dlouho. Důležité je jít dál a to díky přátelům, rodině a blízkým osobám, kterým se vypovídám, kteří mě podrží. Během života jsem došla k názoru, že není důležité vědět, proč právě já jsem hendikepovaná, ale jak se s hendikepem naučit žít“.
Ptám se jí, co by vzkázala lidem, kteří se potýkají s odhodláním jet do Domova sv. Josefa na zdravotní nebo odlehčovací pobyt: „Nebojte se a přijeďte sem. Napoprvé je to vždy těžké, ale dejte tomu šanci. Pobyt se dá zkrátit vždycky. Domov sv. Josefa je moje druhá rodina.“
A co by vzkázala dárcům? „Podpořit můžete bezpočet projektů, ale Domov sv. Josefa je jedinečný v tom, že klade důraz na dostatek individuální péče personálu o klienty, což v mnoha jiných zařízeních chybí. Donátoři kladou často důraz na sponzorství hmotných věcí, ale velmi podstatné je mít ve všech zařízeních dostatek finančně ohodnoceného personálu,“ zakončuje náš rozhovor Klára.
Text a foto: Lenka Šlezingrová, Zdroj: Domov sv. Josefa
