Po zdlouhavém čekání měsestra vpouští do ordinace. Doktorka mi naznačí, ať přijmu místo naproti ní a
spustí: „To je skvělé, že jste se nechal vyšetřit! Zjistili jsme, že
s očima nic nemáte!“
„Ale mám. Občas nezaostřím,“ zamračím se.
„Ne, s očima
skutečně NIC nemáte. Je tam maximálně půlka dioptrie na jednom oku. Vy chcete
brýle na image, že jo?“ mrká na mě spiklenecky žena v bílém plášti.
„Ne, ale občas prostě nezaostřím,“ opakuju,
přesvědčen, že došlo k nějakému komunikačnímu šumu.
„Jestli chcete brýle „imydžovky“, tak já vám je
napíšu.“
„Nechci, jen bych byl rád, kdyby se ty problémy nějak
vyřešily,“ pokouším se ještě jednou o vysvětlení.
Doktorce najednou zmizí z tváře úsměv.
„Pijete alkohol?“
„Ano…“
„Kouříte?“
„Ano…“
„THC užíváte?“
„Ale ano, ale…“
„Tak vidíte,“ skočí mi
doktorka do řeči, odkládá na stůl brýle (imydžovky?) a vstává se slovy: „Pokud
cítíte, že vaše problémy přesto potřebují zásah lékaře, pak doporučuji
neurologii. Na shledanou,“ udělá gesto směrem ke dveřím.
Jsem zase na chodbě.
Hlavou mi proběhne cosi jako „WTF?“. Radši rychle
prchám z nemocnice pryč.
O šest měsíců později
jsem na neurologii skutečně musel jít. Tedy… jít… Ehm… Spíš jsem tam musel být
dovezen (ještě několikrát díky, Máro!), protože tou dobou už můj způsob pohybu
připomínal leccos, jen ne chůzi.
Ano, měl jsem tam jít už
tehdy. Ale ruku na srdce – kdo z vás by tam po takovém vystoupení šel?
Pokud kouříte, pijete
alkohol, užíváte marihuanu, nebo ještě něco horšího, rozhodně si nemáte
k čemu gratulovat. Zřejmě se tím nepřibližujete nesmrtelnosti mílovými
kroky, ani nejste adeptem na „fit člověka roku“. Rozhodně to však neznamená, že
pokud ve vašem těle něco není v pořádku, měli byste to automaticky
shazovat na svoje zlozvyky.
