No jo, ale teď se má představa stát skutečností.
Pokouším se o obranu: „Vážně jsme se domlouvali na dnešek,
jo?“
„Jo, ale jestli nemáš čas…“ rozeznávám uražený tón.
Proč zrovna dneska? Proč právě nyní? Nyní, když se chystám
znovu shlédnout Tenkrát v Mexiku.
Nebo se ještě před tím mrknu na Desperada?
Ne. Musím toho nechat. Prostě se vzchop,
blbče.
„Ale jo… Já můžu… Dneska…“ koktám.
„Paráda, tak za půl hodiny u parku. Vezmi si něco pohodlnýho
na pohodlnýho, hlavně boty,“ pokládá telefon drahá.
No jo, oblečení… Nemám tepláky. Jdu jí zavolat, že nemám
tepláky. Neuvěří mi to… Ale vždyť je to pravda! Stejně mi to neuvěří…
O třicet pět minut později se přibližuji k místu srazu.
V oblekových kalhotách, které doplňují polobotky. No co, alespoň bude
vidět, že jsem sváteční běžec.