Kutálím se. Přes kostým medvěda cítím každý schod.
Konečně jsem dole.
Jeptišky se sbíhají ke mně. Projevují účast a obavy o mé zdraví. Když vidí, že jsem (minimálně fyzicky) v pořádku, poplácávají mě po sádelnatých tvářích se slovy: „Nám bylo jasný, že tobě se nic stát nemůže, seš takovej pořádnej!“
Jedna šeptem dodává směrem ke kolegyním: „Vlastně to bylo hrozně roztomilý, jak se z těch schodů kutálel…“
„Že jo?!? Vůbec by nevadilo, kdyby se něco takového stalo během vystoupení!“ dodává hbitě druhá.
Jejich slova mě vnitřně pobuřují, přesto jim nechtěně vyhovím. Při představení omylem padám na plastové iglú. To by pak nedal dohromady ani Duch svatý, výstup má však fenomenální úspěch.
„Ten pád si zahrál skvěle!“
„Ale já ho nehrál…“
Pokračování ZDE