Tématem posledního čísla časopisu Moderního řízení je motivace
Tématem květnového čísla Moderního řízení je motivace. Přemýšleli jsme koho nejlépe oslovit pro rozhovor a rozhodli jsme se promluvit si s Hanou Potměšilovou, ředitelkou Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Málokdo je totiž tak motivovaný uplatnit své schopnosti a dovednosti, jako lidé, kterým osud připravil na cestě životem tuto nelehkou zkoušku. A současně jsme chtěli pomoci motivovat firmy a organizace, aby se zamyslely nad možnostmi, které jim zaměstnávání zdravotně postižených přináší. Nová legislativa dnes společnostem, které umožní práci postiženým lidem, nabízí velmi zajímavé benefity.
* Mohla byste ve stručnosti představit váš nadační fond?
Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vznikl v roce 2007 a reagoval na nepříliš dobrou situaci osob se zdravotním postižením na trhu práce. V tu dobu sice společnosti, které zaměstnávají více než 25 osob měly (a ještě stále mají) povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, ale tuto povinnost obcházely většinou překupem zboží a služeb běžného trhu práce přes chráněný trh práce, tzv. náhradním plněním. Tyto přefakturace byly až do konce roku 2011 legální a tudíž firmy nebyly nijak motivovány dávat práci lidem se zdravotním postižením. Mezi zakladateli nadačního fondu jsou lidé se zdravotním postižením, představitelé firem zaměstnávajících zdravotně postižené, ale i lidé z běžných firem. Zakládající tým čítal patnáct lidí. Měli jsme řadu nápadů na projekty, které by pomohly lidem s postižením najít uplatnění na trhu práce, jež by prodaly skutečnou, kvalifikovanou práci těchto lidí. Dlouho jsme pak hledali subjekt, který by naše myšlenky mohl podpořit, rozvíjet je. A který by se zabýval problematikou zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Loboval v legislativní oblasti za toto téma. Ovšem nikdo takový se nenašel. A tak vznikl náš nadační fond.
* Proč jste zvolili zrovna variantu nadačního fondu?
Na založení nadace nikdo ze zakladatelů neměl peníze. Jako občanské sdružení, obecně prospěšná společnost či jiná forma neziskové organizace bychom nebyli transparentní pro Evropský parlament či Evropskou komisi. Ty byly pro vznik nadačního fondu velmi důležité. Konkrétně při designování určitých projektů, které měly ovlivnit téma zaměstnávání postižených nejen v ČR. Proto tedy vznikl nadační fond.
* Co vás osobně přivedlo k práci na pomoc zdravotně postiženým?
Ve své civilní profesi se věnuji medicínskému právu a PR na něj navázanému. V nadačním fondu pracuji od jeho vzniku jako dobrovolník. V dnešní době vznikají odborná lékařská centra, která napomáhají aktivnímu životu řady pacientů, kteří ještě před deseti, patnácti lety byli téměř neléčitelní a jejich nemoc znamenala velmi rychlou invalidizaci. Jak se medicína posunuje dál, udržuje v aktivním životě řadu lidí, kteří na sebe čerpají značné prostředky. A řada z nich by chtěla pracovat. Jejich diagnóza je ovšem opředena řadou mýtů, a když zaměstnavateli přiznají, že mají roztroušenou sklerózu či leukémii, tak ten na ně okamžitě nahlíží jako na někoho, kdo za několik měsíců nebude schopen vykonávat svou profesi, pozici.. Viděla jsem, jak řada lidí na základě své diagnózy přichází o práci a ztrácí kontakt s reálným světem, aniž byl k tomu validní důvod. Když pak vznikal nadační fond, byla jsem jednou z těch, za kým stály pacientské organizace, které volaly po vzniku neziskové organizace, jež by se právě tomuto tématu věnovala. A protože jsem byla nejmladší z úvodního nadačního týmu, tak jsem byla pár měsíců po vzniku fondu „pověřena“ funkcí ředitelky.
* V oblasti problematiky zaměstnávání zdravotně postižených se pohybujete už dlouho. Jak se mění přístup zaměstnavatelů k těmto lidem?
Problematika zaměstnávání osob se zdravotním postižením se mě velmi úzce týká zhruba deset let. Medicínskému právu se věnuji třináctým rokem a musím říci, že česká společnost zažívá v naší problematice velký posun. Nezažívá ho však proto, že by vyspěla sociálně. K nejvýraznějším změnám dochází hlavně na základě zpřísnění legislativy. Na české společnosti je velmi znát, že jsme čtyřicet let fungovali v režimu: zdravotně postižený člověk buď pracuje v družstvu invalidů, nebo je v léčebném zařízení. Přišli jsme o komunitu zdravotně postižených v běžném civilním světě. Dávám často jako příklad Německo. Německo má jedno z největších množství zaměstnaných lidí se zdravotním postižením. Není to ovšem proto, že by byli tak sociální. Německo prostě po válce mělo obrovské množství invalidů. Stát neměl na to, aby jim dával sociální dávky. Německo muselo platit válečné reparace,., Válečným invalidům tedy dalo jakýsi startovní benefit, aby začali podnikat a uživili se. Díky tomu společnost vnímala práci zdravotně postižených jako běžnou věc, jako něco, co je normální. Nedošlo tak k výpadku komunikace se zdravotně postiženými.
My se hlavně musíme naučit vůbec definovat, kdo je zdravotně postižený člověk. Když se většiny lidí zeptám, kdo je to podle nich zdravotně postižený, tak z devadesáti procent dostanu odpověď, že je to člověk na vozíku, nevidomý, neslyšící, nebo mentálně postižený. Avšak diagnózy, které jsou viditelné, tvoří jen velmi malé procento z celé skupiny lidí s postižením. Většina diagnóz viditelná není a lidé s „glejtem“, že jsou zdravotně postižení, vzhledem ke vztahu většinové společnosti ke zdravotně postiženým nemají chuť své postižení přiznat. V médiích jsou lidé masírováni srdceryvnými příběhy lidí, kteří jsou na tom opravdu špatně, a v našem povědomí se tak ukládá teze, že toto je typický zdravotně postižený.
Asi před šesti lety se velké, osvícené mezinárodní firmy snažily v rámci CSR aktivit dát téma zaměstnávání osob se zdravotním postižením mezi své priority. Začaly například úzce spolupracovat s chráněnými dílnami zaměřenými na mentálně postižené, ale tím opět sdělovaly: tohle je typický zdravotně postižený člověk. Ale třeba žena po rakovině prsu, která u nich pracovala na přepážce nebo v právním oddělení, neměla důvod přiznat své postižení. Protože byla masírována interní PR kampaní, že typičtí zdravotně postižení vypadají jinak.
Jsem proto nesmírně ráda, že legislativa, která se nám postupně zpřísňuje, nutí firmy tuto problematiku promýšlet, uvědomit si, kdo je to skutečný člověk se zdravotním postižením. Každý zdravý člověk je na své židli vystřídatelný člověkem se zdravotním postižením, pokud dotyčný dostal šanci na vzdělání, na praxi.
* Kdo je to tedy zdravotně postižený?
Když to vezmu podle specifiky zákona, je to ten, kdo má jisté zdravotní omezení na trhu práce. To, že přizná, že je zdravotně postižený, pak pro něj představuje jistou ochranu. Nemůže mu být přidělena pracovní pozice, která by poškodila jeho zdravotní stav. Člověk s alergií na prach nemůže být přidělen do skladu. Člověk s roztroušenou sklerózou nemůže pracovat v infekčním prostředí. Třeba zdravotní sestra tak nemůže pracovat na infekční oddělení, ale klidně může být zaměstnána v zubní ordinaci. Žena po rakovině prsu, byť třeba patnáct let po úspěšném vyléčení, by neměla až do konce života zvedat těžké věci. Pokud ovšem na to dotyčný člověk nebude mít tak zvaně papír, může jej zaměstnavatel převést na libovolnou práci. Protože to neví. Zdravotně postižený člověk by se své postižení neměl bát přiznat. Zákony ho chrání. Jen díky tomu, že informuje zaměstnavatele, si zajistí, že se jeho zdravotní stav na základě přidělené práce nezhorší. Pokud tak neučiní, může mu zaměstnavatel přidělit jakoukoli práci, a v případě, že ji nepřijme, vystavuje se problémům podle zákoníku práce. Bariéry jsou tedy na obou stranách.
* Není to také tím, že lidé se bojí své postižení přiznat v obavách, že práci vůbec nedostanou?
Bohužel, české zákony byly dříve nastaveny tak, že zaměstnavatel, pokud chtěl propustit zdravotně postiženého, mu podle zákoníku práce musel najít adekvátní volnou pozici někde v okolí a za stejný plat. Zaměstnavatelé tak byli demotivováni tyto lidi zaměstnávat. A pokud zdravotně postižený přiznal, že má tento status, často na něj bylo nahlíženo jako na někoho, kdo chce nějaký benefit. Se změnou zákona o zaměstnanosti, která je v platnosti od ledna 2012, by si každý zdravotně postižený měl uvědomit, že je dnes pro zaměstnavatele něčím jako „beránku, otřes se“. Pokud firma zaměstná člověka ve třetím stupni invalidity, což je třeba i žena dva roky po rakovině prsu, ročně na něm ušetří 275 000 korun. Na jednom zdravotně postiženém. Zdravotně postižení se v době krize stávají pro zaměstnavatele čím dál více ekonomicky zajímavými. Toto dřív neplatilo. Česká legislativa začala víc motivovat zaměstnavatele, aby upravovali pracovní podmínky pro lidi s postižením, umožňovali zkrácené či flexibilní úvazky. Firmy a organizace zajímá výkonnost a náklady a jen finanční benefity jsou to, co zaměstnavatele motivuje dávat práci lidem se zdravotním postižením. Zdravotně postižení, kteří se dosud báli svůj status přiznat, teď zjišťují, že jsou pro zaměstnavatele vlastně velmi finančně výhodní.
* Kdo stál za těmi legislativními změnami?
Když pan ministr Drábek přišel v roce 2010 se svými tezemi, spojily se tři organizace, které se věnují problematice zaměstnávání zdravotně postižených a založily Chartu sociálního podnikání. Jejími zakladateli jsou Asociace zaměstnavatelů osob se zdravotním postižením a Českomoravský svaz výrobních družstev, které dodnes zaměstnávají řadu osob s postižením, a náš nadační fond. Obě první organizace reprezentují spíše zaměstnavatele z chráněného trhu práce, my jsme pak přidali i naši zkušenost z běžného trhu. Teze, které předložil ministr Drábek, by v podstatě znamenaly konec zaměstnávání na chráněném trhu práce. Na základě našich zkušeností jsme proto připravili validní návrhy, které se nám podařilo dotáhnout do konce tak, že Poslanecká sněmovna i Senát je přijaly bez větších úprav. I po změna zákona ale zůstala otevřená například problematika osob se zdravotním znevýhodněním, což jsou nejlehčí formy zdravotního postižení. Ovšem daňové i další benefity se nám podařilo prosadit tak, aby odpovídaly potřebám chráněného, ale hlavně běžného trhu práce. Lidé se zdravotním postižením by prioritně měli najít uplatnění na běžném trhu práci. Chráněný trh práce je pro osoby, které na běžném trhu práce nemohou konkurovat zdravému člověku. I proto chráněný trh práce získává finanční benefity, na základě nichž má vytvářet pracovní podmínky pro hůře zaměstnatelné osoby s postižením. Legislativa se postupně dorovnává k ostatním zemím EU. ČR, Slovensko a Španělsko jsou například poslední země v unii, které zaměstnavatelům dovolují vykoupit se z toho, že nezaměstnávají osoby se zdravotním postižením, náhradním plněním. My ovšem víme, že kdyby náhradní plnění skončilo ze dne na den, tak to pohřbí velmi dobré projekty, které fungují mezi běžným a chráněným trhem práce. Někteří zaměstnavatelé, kteří mají 50 % lidí se zdravotním postižením, dělají kompletační práce pro výrobní podniky na běžném trhu a existuje zde velmi dobrá spolupráce.
Podle původních tezí ministra Drábka by za prvé továrna, která pracuje v takovém režimu, že zkrátka nemůže zaměstnávat zdravotně postižené, musela platit odvody do státního rozpočtu, a za druhé by o práci přišla spousta zdravotně postižených, protože v regionu už žádné kompletační práce podobného typu nenajdou.
* Vím, že se věnujete také školení personalistů v práci se zdravotně postiženými. Co jim říkáte?
Vzdělávání personalistů jsme zahájili před více jak třemi lety díky naší spolupráci s platformou Byznys pro společnost a People management fórem, kteří sdružují, z našeho pohledu, osvícené firmy. Protože náš nadační fond nemá „patent na rozum“, nemáme v týmu zkušené personalisty napříč různými obory, věděli jsme, že téma zaměstnávání postižených nemůže školit sami. Aby nám personalisté uvěřili, věděli jsme, že musíme přidat zkušenost těch personalistů, kteří mají zkušenosti s náborem a zaměstnáváním lidí s postižením. Že je také třeba představit manažery, kteří jsou sami zdravotně postiženými a jejich diagnóza na nich není na první pohled vidět. Patří mezi ty „skryté“ zdravotně postižené. Věděli jsme, že se školení musí účastnit zástupci pacientských organizací napříč různými diagnózami, abychom zlomili mýtus o tom, kdo je ten typický zdravotně postižený, který potřebuje naší pomoc, abychom to ukázali na konkrétních příkladech lidí s konkrétními diagnózami. V posledních asi tak třech letech silně pozorujeme, že firmy chtějí zaměstnávat zdravotně postižené. Nevědí ale, jak na to. Jak s nimi komunikovat. V rámci těchto školení proto zástupci nadačního fondu představí „jen“ legislativu, vysvětlí proč je zdravotně postižený zaměstnanec pro zaměstnavatele výhodný, a následně probíhají přednášky k jednotlivým tématům s personalisty z firem, které už mají zkušenosti s náborem a zaměstnáváním zdravotně postižených. Právě nábor zdravotně postižených totiž přináší nemalé množství specifik, která jsou základem pro úspěšné zaměstnávání těchto osob.
* Čím konkrétně?
Třeba tím, že zdravotně postižený může mít problém dojít včas do firmy na pohovor. Může zjistit, že poblíž je sice bezbariérová zastávka, ale není tam bezbariérový přechod. Personalista musí počítat s větším časovým limitem i při pohovoru. Člověk se zdravotním postižením bývá nervózní, mimo jiné i proto, že ještě před pár měsíci, když náborář viděl na životopisu „zdravotně postižený“, automaticky ho vyřadil. Ti lidé neměli kde získat zkušenosti s pohovorem. A často bývá velmi nervózní i personalista, protože neví, jak s tím člověkem komunikovat. Takže vždycky říkáme: potřebujete větší časový prostor. Ten člověk se může zpozdit, a také se daleko méně umí prodat než zdravý člověk. Zdravotně postižený dostane šanci jednou za čas. Říkáme náborářům: nebojte se sami shodit a ptejte se i na citlivé otázky. Zdravotně postižený je zvyklý odpovídat na tyto věci. Oni se musejí shodit každý den, když potřebují od někoho pomoc. Také zdůrazňujeme: chtějte reference. Byla tady řada podvodníků, kteří parazitovali na osobách se zdravotním postižením. Mnoho postižených bylo ve skutečnosti doma, ač papírově byli někde zaměstnáni, nemají tedy zkušenost s prací, nemají pracovní návyky. Může se stát, že se takový člověk přihlásí a vy s ním ztratíte čas u pohovoru, jen abyste zjistili, že dotyčný je pro vás absolutně nepoužitelný. V momentě, kdy budete chtít předem reference, tak si tito lidé rozmyslí, jestli se k vám vůbec budou hlásit. Víme, že na chráněném trhu práce se změnou zákona skončilo téměř 40% subjektů. Neskončily z důvodů neudržitelnosti svého podnikání, ale proto, že před tím parazitovaly na systému. Tito zaměstnavatelé „zaměstnávali“ tisíce zdravotně postižených, jejich podnikatelský plán byl postaven na stoprocentním příspěvku na mzdové náklady postižených zaměstnanců a přefakturacích v režimu náhradního plnění. Postižení byli zvyklí dostávat měsíčně pár tisíc na účet, aniž by cokoli museli dělat. Teď jim ty peníze chybí. Chybí jejich rodinám; někteří z nich chodí na pohovory a strašně se diví, že by měli pracovat. Jsou přesvědčeni, že vaše firma potřebuje někoho zdravotně postiženého jen v rámci kvóty. Personalistům říkám: Od toho jste běžný trh práce. Když budete mít dva kandidáty a budete se rozhodovat, zda vzít zdravého či postiženého, rozhodněte se pro toho, kdo je pro vás kvalifikovanější. Běžný trh práce je pro ty zdravotně postižené, kteří mají vzdělání, kteří mají co nabídnout a nikoli pro ty, kteří by zaplňovali kvóty a při tom byli nekonkurenceschopnými zaměstnanci. Pro ně je tu chráněný trh práce
* Co vnímáte jako největší problém při snaze zaměstnat zdravotně postižené?
Raději bych řekla, v čem vidíme největší motivaci, jak pomoci zaměstnávání zdravotně postižených. Firmy jsou obrovským způsobem zatěžovány odvodem na sociální pojištění pro své zaměstnance. Slyšíme od podniků z běžného trhu práce, že by pro ně bylo velice motivující, kdyby mohly uplatnit nějakou slevu z odvodů na sociální pojištění za zdravotně postižené, využít benefitů na zvýšení jejich kvalifikace, zvýhodnění flexi úvazků. V České republice na to nejsou peníze. Co ale může obrovskou měrou napomoci, jsou evropské strukturální fondy, které přijdou do ČR na období 2014-20. Ty mají být nemalou měrou zaměřeny na zvyšování konkurenceschopnosti osob se zdravotním postižením. Firmy musejí do nových zaměstnanců, a především to platí o postižených, investovat obrovské peníze, aby je dovzdělaly, rekvalifikovaly, přičemž v době, kdy nový pracovník ještě není stoprocentně výkonný ve své nové pozici, stojí stejně podnik obrovské peníze na odvodech. A právě nové evropské fondy jsou příležitostí toto téma otevřít – v případě, že zdravotně postižení dostanou šanci se dovzdělat, mohou být velmi dobrými zaměstnanci, aniž by firmy přicházely o peníze a zároveň aniž by musely žádat stát o další úlevy.
* Daly by se charakterizovat firmy, které zaměstnávají zdravotně postižené?
Musíme rozdělit běžný a chráněný trh práce. Pokud jde o běžný trh práce, jsou tady dvě hlavní skupiny. Jednak nadnárodní společnosti, které mají zkušenost ze zahraničí a berou to jako automatickou součást personální strategie firmy, a pak jsou to firmy ryze české, které v posledních deseti, patnácti letech vyrostly. S tím jak zakladatelé stárli, najednou zjišťovali, kolik jejich kamarádů je zdravotně postižených. Někdo se vyboural na motorce, někdo měl infarkt, někdo dostal roztroušenou sklerózu nebo se mu narodilo postižené dítě. A najednou tito jejich přátelé nemají příležitost pracovat nebo se na trhu práce potýkají s jistou diskriminací. Díky této osobní zkušenosti pak majitelé těchto firem dávají čím dál větší příležitost zdravotně postiženým. Bez ohledu na státní benefity a dotace. Na chráněném trhu práce zaměstnavatelé vznikli nejčastěji na základě osobní zkušenosti – rodina měla ve svém okolí někoho s postižením, rozhodla se mu pomoci a založila rodinný podnik, který pak následně začal zaměstnávat lidi se zdravotním postižením. Nebo sami postižení začali podnikat jako OSVČ a posléze dali příležitost dalším lidem, často se stejným postižením – protože přesně věděli, co se k dané diagnóze váže.
* Často se píše o tom, že týmy, ve kterých je zdravotně postižený spolupracovník, bývají výkonnější než týmy, kde jsou jen zdraví pracovníci. Existují nějaká exaktní měření, která toto tvrzení dokládají?
Dá se to velmi dobře změřit ve dnech proplacené nemocenské. Když jednotlivé pracovní úseky zapojené v platformě Byznys pro společnost začaly v rámci naší spolupráce sledovat nemocnost týmů, ve kterých pracují zdravotně postižení, zjistilo se, že takový tým si daleko méně vybírá nemocenskou. Řada z nás má pocit, že když nás bolí záda, tak s tím musíme zůstat týden doma. Je-li však v kolektivu někdo, kdo je zdravotně postižený, lidé se často stydí brát si nemocenskou kvůli něčemu, co je ve srovnání s postižením kolegy naprostá banalita. Na druhou stranu tyto týmy dovedou velmi rychle rozpoznat lidi, kteří jsou na tom najednou zdravotně opravdu špatně, a umějí jim pomoci. Uvědomují si, že určité příznaky by mohly znamenat vážný problém, a rychle to řeší.
* Jak vám vycházejí vstříc státní orgány?
Co se týče finanční podpory nadačního fondu, nijak. Fond až do letošního roku fungoval ryze na dobrovolnické bázi – naše projekty nelze zařadit do nějaké oficiální kolonky. Získat veřejný grant nebo dotaci je pro nás tudíž nemožné. Pokud ovšem jde o legislativu a komunikaci se státní správou a samosprávou, jsme vnímáni jako nezávislý subjekt, který nefunguje na základě příspěvků členů, daňových poplatníků,, státu. Jsme vnímáni jako nezávislý subjekt, který má reálnou zkušenost se zaměstnáváním napříč chráněným i běžným trhem práce i napříč komunitou lidí se zdravotním postižením. Jsme pravidelně v kontaktu s pacientskými organizacemi, pravidelně učíme na vysokých i středních školách studenty, kteří jsou zdravotně postižení. Mladí lidé, kteří jsou zdravotně postižení, jsou určitými ambasadory tématu. Často se narodili se zdravotním postižením, nebo u nich propuklo v mladém věku a tím, že studují nebo pracují, ukazují, že jsou se svou nemocí srovnaní. Nechtějí žádné benefity, chtějí být rovnocennými partnery zdravým. To je důležité i pro státní správu, která často ztrácí kontakt s reálným světem či je zaměřená jen na komunitu těch postižených, kteří vzešli ze stacionářů či chráněného trhu práce. Bohužel, i dnes, po změně zákona o zaměstnanosti, ministerstva a státní úřady nepatří mezi vzorové zaměstnavatele zdravotně postižených. Ač právě oni by měli jít příkladem a ne z větší části řešit zaměstnávání postižených odvodem do státního rozpočtu za jejich nezaměstnávání… Je pro mě zarážející, že víc než dvacet let po revoluci mi úředník řekne: než bych někoho takového zaměstnal, raději přijmu dva zdravé lidi. Nedokáže si představit, že by zdravotně postižený reprezentoval jeho úřad! Problém zaměstnávání zdravotně postižených není v legislativě, ale stále jen a jen v našich hlavách!
* Jakou roli v otázce zaměstnávání zdravotně postižených sehrála ekonomická krize?
Krize sehrála velkou roli. A to pozitivní. Musím říci, že za finanční krizi jsem velice ráda. Firmy musely začít šetřit a řada firem nejdřív mnoho lidí s postižením propustila. Ale bylo to velmi krátkozraké. Už v té době se začala zpřísňovat legislativa týkající se zaměstnávání osob se zdravotním postižením a zároveň se začala upravovat daňová legislativa.
Krize napomohla v tom, že když si dáme na jednu hromadu příspěvky podle zákona o zaměstnanosti a benefity, které přináší zákon o dani z příjmu, zjišťujeme, že zaměstnáním jednoho člověka se zdravotním postižením šetříme ročně statisíce. Takže krize přinesla do naší problematiky zpočátku opravdu krizi. Po dvou, třech letech, kdy si ale firmy spočítaly, na čem by skutečně mohly ušetřit, zjistily, že zaměstnávání osob se zdravotním postižením je pro ně takovým malým zlatým dolem. Samozřejmě, pokud se k tomu postaví nikoliv jako k charitě, ale jako k otázce strategického rozvoje firmy.
* Existují nějaké neformální sítě zdravotně postižených?
Člověk se zdravotním postižením, který se smíří se svojí diagnózou, často vyhledává komunitu postižených se stejnou diagnózou. Byť třeba anonymně na facebookovém profilu pacientské organizace. Základním zdrojem informací pro nás jsou konference, na kterých se potkávají lidé s určitou diagnózou: s roztroušenou sklerózou, lidé s DMO, Crohnovou nemocí… Jsou to konference, které jim představují novinky v léčbě či přístupech k léčbě jejich nemoci, učí je orientovat se ve změnách v sociálních systémech. A na nás je ukázat jim, jak jsou nyní zákony týkající se zaměstnávání, na jejich straně. Že se konečně stávají pro potenciální zaměstnavatele velice zajímavými, důležitými. A právě z neformálních diskusí na těchto konferencích se dozvídáme o podvodech na trhu práce či zaměstnavatelích, kteří se k postiženým nechovají úplně férově. Tyto informace bychom nezískali z žádných fór na internetu nebo z časopisů. Tyto informace nám lidé řeknout na základě osobní zkušenosti s námi. Na základě toho, že nám uvěří, že za ně bojujeme. Že se nechceme na jejich neštěstí či negativní zkušenosti zviditelnit. Někdy se takto dozvídáme o neférovém jednání firem, se kterými jsme začali spolupracovat na nějakém projektu. Stalo se nám to například při přípravě brožury Zaměstnávání osob se zdravotním postižením s platformou Byznys pro společnost. Brožura vyšla a najednou jsme dostali větší množství podnětů od postižených o tom, že jeden ze členů platformy se k nim nezachoval právě férově. Nejednalo se o nahodilé jednání. Tato společnost opravdu na začátku finanční krize cíleně propouštěla zdravotně postižené. Pokud dnes za mnou přijde personalista z této firmy, nemám problém mu říci: Já vím, že jste se tehdy zachovali špatně. Nepodaří se vám do půl roku, do roka zdaleka naplnit čtyřprocentní kvótu lidí se zdravotním postižením. A nemáte šanci tu nedůvěru zlomit ze dne na den. Nepomohou vám žádná marketingová opatření, musíte důvěru budovat postupně, přijímat interní opatření, která o tom, že to myslíte vážně, přesvědčí nejdřív vaše „skryté“ zdravotně postižené a v momentě, kdy se vám toto podaří, nastane změna v náhledu zdravotně postižených na vaši společnost.
* Jaké projekty chystáte v nejbližší budoucnosti?
Jedním z nejdůležitějších projektů letošního roku pro nás bezesporu jsou půlroční stáže zdravotně postižených středoškoláků a vysokoškoláků v komerčních společnostech. Společně s Tesco Stores a dalšími partnery jsme spustili projekt Start bez překážek, který nabízí půlroční placené stáže studentům vysokých škol v provozovnách Tesco a u dalších partnerů projektu. Zároveň jsme spolu s Metropolitní univerzitou Praha získali evropský projekt, který je designován je v podobném duchu. Umožňuje však placené stáže jak studentům, tak i absolventům. A to vysokých i středních škol. Tyto projekty v letošním roce bereme jako velmi průlomové. Absolventi, i zdraví, mají těžké uplatnění na trhu práce. Zdravotně postižení mají situaci dvojnásobně složitou. Student vysoké školy, který je zdravotně postižený, nemůže chodit na běžné studentské brigády, jeho zdravotní stav to často nedovoluje. Když poté pošle někam životopis, personalista, který jej porovná s životopisy zdravých absolventů, vidí „na papíře“ ne příliš aktivního absolventa. Zdraví absolventi, kteří chodili na brigády či stáže, vypadají pro firmu přitažlivěji… Zdravotně postižený student po spoustě neúspěšných pokusů často raději pokračuje v dalším studiu, které i on sám považuje za zbytečné. Nechce ale být doma. Tím se však ještě více vzdaluje pracovnímu světu a stává se pro pracovní trh zcela nepoužitelný. Má sice tituly před jménem i za jménem, ovšem žádnou praxi. A personalisté jej vnímají jako čistého akademika. Možnost placených stáží pro absolventy škol proto bereme jako možnost nastartování příležitostí jak pro mladé lidi, tak pro firmy, které mají jedinečnou šanci si vyzkoušet, co to znamená zaměstnávat osoby se zdravotním postižením. Na co nesmím zároveň zapomenout, to je třetí ročník projektu Zdravotně postižený zaměstnanec roku. Již nyní mohou zaměstnavatelé nominovat své kolegy. Uzávěrka nominací je 15. září. Slavnostní vyhlášení proběhne 23. října na Staroměstské radnici. Na myšlenku vyhlásit soutěž o nejlepšího zdravotně postiženého zaměstnance roku nás přivedl fakt, že stojí za to zviditelnit nejen kvalitní zaměstnavatele osob se zdravotním postižením a jejich produkty, ale také přímo jejich nejlepší zaměstnance.
* Chtěla byste ještě něco dodat na závěr?
Každý z nás by si měl uvědomit, že zítra může být všechno jinak. Dnes jsme zdraví, ale nikdo neví, jaká nemoc v nás hlodá. Co se nám zítra stane. Ale všichni víme, že bychom i nadále chtěli dělat svoji práci, která nás baví, která nás živí, ve které víme, že jsme dobří. Tak proč nevytvářet prostředí pro ty, kteří už tu diagnózu, změnu zdravotního stavu mají na papíře. Proč je nutíme vzít práci, která je o počítání rohlíků v pekárně, když mají vysokou školu a desetiletou manažerskou zkušenost…
Tento kalendář vznikl v rámci programu Think Big Nadace Telefónica. Nadace již téměř tři roky dává příležitost mladým lidem realizovat jejich nápady a pomáhá tak upozorňovat na témata, o která se mladí lidé zajímají a která řeší.
