Klokan přiletí v srpnu! (Deník sklerotičky)
No, pěkně dlouho jsem nic nenapsala…Naposledy v prosinci 2021! To už je tedy pěkných pár měsíců…
„Malej doma brečel, že chce „domů“.“
Za tu dobu se stala spousta věcí. Dokončili jsme rekonstrukci bytu a po půlročním bydlení u babi se přestěhovali do svého. Všichni jsme si museli na nové prostředí zvykat. I když jsme u babi měli stísněné podmínky, cítili jsme se tam jako doma. Jenda první dvě noci v novém bytě brečel, že chce domů. Bylo mi ho líto a i mně se stýskalo. Když jsme totiž rekonstruovali, chodili jsme všichni „na byt“ a ne „domů“. I Jenda vždycky říkal: „Jdeme pracovat na byt?“ Ve svých dvou a půl letech si pamatoval jen bydlení u babi a to, že jsme předtím bydleli někde jinde, už ani nevěděl.
První noc jsme s manželem seděli v obýváku, rozhlíželi se po krásném zrekonstruovaném bytě a říkali si: „Tohle je fakt naše?“ Ani jeden jsme se tam necítili jako „ve svým“. Za pár dní se ale vše srovnalo a za pár týdnů jsme se už všichni cítili v novém bytě jako doma. Konečně.
„Magnetická rezonance dopadla dobře, žádné nové nálezy. Přesně tohle jsem si přála, protože bychom měli rádi ještě jedno dítě. Ve dvou se to přece jen lépe táhne. A Jendovi sourozenec určitě prospěje.“
Strávili jsme tu tedy své první Vánoce. Jen my tři. Na tyhle Vánoce jsem si pro celou rodinu a hlavně pro manžela připravila speciální dárek, který píše sám život 😊. Magnetická rezonance dopadla v létě dobře, takže jsme od paní doktorky dostali požehnání 😊. A zadařilo se, klokan přiletí v srpnu! 😊
Tu novinku jsem se dozvěděla na Mikuláše. Řekla jsem si, že je to jen pár dní do Vánoc a že to všem řeknu až na Štědrý den. Bylo to nejdelších 19 dní v mém životě! No, popravdě jsem to vydržela neříct jen manželovi a blízké rodině 😊.
Pod vánočním stromečkem na manžela a rodinu čekaly stírací losy, ve kterých se skrývaly buď tři symboly miminka nebo jízda kočárkem. Někdo pochopil hned, někomu to trvalo déle, ale radost měli všichni, doufám 😊.
„Já ti říkám, že je to kluk!“
Jenda si samozřejmě přál brášku, aby s ním mohl hrát fotbal. Když jsme přijeli z prvního screeningu a ukazovali mu fotku, tak hned říkal: „Jé, to je kluk, mami!“
„To ještě nevíme, Jeníku, to nám pan doktor řekne až za dva měsíce.“
„Já ti říkám, že je to kluk!“
A tak jsme ho při tom nechali. Někde ve skrytu duše jsem si myslela na holčičku, se kterou bych mohla dělat takové ty holčičí aktivity, protože hrát si na policajty a zloděje není zrovna můj šálek kávy 😊.
Nebudu vás napínat… Nechápu jak, ale Jenda měl pravdu. Bude to kluk. Ale do třetice holku fakt zkoušet nebudeme 😊. Teď si říkám, kde udělala astroložka chybu, když mi před pár lety předpověděla holčičku? 😊
„Konečně jsem se zbavila injekcí.“
A jak je to se mnou? Vysadila jsem injekce, jupíííííí! Nesnášela jsem to. Dodnes se ale v noci budím a přemýšlím, jestli jsem si vzala všechny léky, které beru (žádné neberu). Vždycky mi strachem začne bušit srdce a trvá mi pár minut, než rozeznám realitu. Mimochodem, tyhle noční stavy mám od začátku léčby. Zajímalo by mě, jestli to máte někdo také tak?
Jinak až na první týdny, kdy jsme měla každodenní „poopiční“ stavy mi je fajn. Kromě únavy na sobě nic nepozoruju. Cítím se dobře a funguju normálně.
A co bude dál? Po porodu se uvidí, když bude vše v pořádku, budu moct několik měsíců kojit, když ne, nasadí se znova léčba a mimi bude na umělém mlíce. Jenda také není kojený (kvůli tomu, že mi hned po porodu zjistili RS a musela se zahájit léčba) a myslím, že mu to nijak neublížilo.
Každopádně jsme vděčná, že můžu, a nepřeju si nic jiného, než aby vše dopadlo dobře a miminko i já jsme byli v pořádku.
Tak snad dřív než za rok ahoj 😊.
