V minulém článku “Karma? Tak s tou můžete jít, víte kam…” jsem psala, že se učím naslouchat svému tělu, učím se vypnout hlavu a žít tady a teď. Před nějakým časem jsem narazila na koučku, která své klienty provází na cestě k vnitřnímu klidu, podporuje je v zastavení se a v ujasnění si priorit. Zaměřuje se hlavně na propojení mysli a těla. Shodou okolností jsem u ní vyhrála koučovací půlhodinku. Je úžasné, jak člověk někde uvnitř sebe zná odpovědi na všechny své otázky, stačí jen, když mu je někdo správně položí. Během třiceti minut jsem si sama odpověděla na to, jak v budoucnu zabránit tomu, aby mě semlel pracovní kolotoč a nasazení, jako tomu bylo před dvěma lety. Odpověď je jednoduchá: naučit se s láskou říkat ne :-).
V březnu jsem se potom zúčastnila Moniččina několikadenního kurzu Najdi vnitřní klid. Od té doby si každý týden píšu pár vět, za co jsem vděčná. Někdy je těžké vymyslet alespoň jednu věc a někdy mi některé dny přinesou tolik vděčnosti, že nevím, co s ní :-). Tady je zatím první část.
1. týden. Jsem vděčná za každý den, kdy vstávám odpočatá a nabitá energií. Jsem vděčná za každou prospanou noc. Ehm, prospané noci bych za poslední dva roky spočítala na prstech jedné ruky. Už jsem s tím ale smířená, a dokonce si na to už tolik nestěžuju (minimálně ne každý den jako dřív :-)). Co se týče únavy, s tou bojuji každý den. Pomáhají mi různí pomocníčci jako konopný olej a zelený ječmen. Někdy je ale ta únava tak šílená, že se mi nechce ani mrkat. Kde jsou ty časy, když jsem si mohla lehnout, kdykoliv se mi zachtělo? Když se přece jen přes den rozhodnu na chvíli natáhnout, Jenda už křičí: “Mami, di dol!” Maminka se přece nemůže válet, maminka musí pořád kmitat :-).
2. týden. Jsem vděčná za všechny své přátele. Jsem vděčná, že se znovu scházíme s mou bývalou “BFF” :-). I když doufám, že ji ke mně zpátky nepřivedla lítost, ale to, že jsem jí šíleně chyběla :-).
3. týden. Jsem vděčná za jarní slunné dny, které k nám pomalu přicházejí. Jsem vděčná za našeho syna, miluju pozorovat ho při hraní na zahradě, jak se každý den učí nové a nové věci, jak se chová a jak se vyvíjí. No, ale když zrovna nemá svůj den a od rána se vzteká a kňourá, tak mě jeho chování přivádí k šílenství. To jsem potom vděčná, že jeho záchvat ustojím v klidu a nevybuchnu. Ale chce to ještě trénink :-).
4. týden. Jsem vděčná za chvilky, kdy mě zaleje pocit štěstí – naše první jízda vlakem. Jenda zprvu vyděšený, ale potom rozzářený pohled a údiv nad novým zážitkem. Miluju ho. Jsem vděčná, když mě Jenda při uspávání chytne a nepustí. Takových chvilek je pomálu, Jenda není zrovna kontaktní dítě. Přijde se pomazlit, jen když ho něco bolí nebo když je unavený.
5. týden. Jsem vděčná za každou aplikaci injekce, která nebolí.
6. týden. Jsem vděčná za společné rodinné výlety. Dnes jsme byli poprvé ve třech v ZOO.
7. týden. Jsem vděčná, že jsem se konečně odhodlala vyplejt zahradu. Nesnáším to.
8. týden. Jsem vděčná, když se mi podaří usnout s klidem a bez převalování a bez různých pomocníků jako například čaje všeho druhu, tinktury kozlíka lékařského a podobně.
9. týden. Jsem vděčná za okamžiky, které dokážu vnímat tady a teď.
10. týden. Jsem vděčná za každou chvilku, kterou mám jen sama pro sebe.
11. týden. Jsem vděčná, že nestrádáme.
12. týden. Jsem vděčná, když mi moje hlava “dovolí” jít po obědě s Jendou spát a nemyslím na to, co musím ještě udělat, uklidit nebo připravit.
13. týden. Jsem vděčná, že Jenda po třech dnech začal zase normálně jíst. Byli jsme na víkend v Trutnově, prošli jsme si Adršpašské skály a okolí a Jenda se v neděli vzbudil s vysokou teplotou. Po třech dnech na antibiotikách se to naštěstí začalo zlepšovat. Byl to nezvyk, když ten náš bašťounek nechtěl nic jíst.
14. týden. Jsem vděčná za to, že jsem se nakonec rozhodla být učitelkou a ne právničkou (haha :-)). Tento týden se za mnou přijely podívat moje “bývalé” děti. Bylo to moc pěkná návštěva a já si zase uvědomila, jak jsem vděčná, že je moje práce oceněná a má smysl.
15. týden. Jsem vděčná za narozeninovou oslavu pro Jeníka, která se vyvedla. Jsem vděčná, že Jendovi spadl dudlík z balkonu a od té doby to zvládáme bez něj. Chudinka stál u okna a volal: “Mami, momo bác! Tam!” Bylo mi ho tak líto, ale vydržela jsem a náhradní jsem mu nedala :-). Do dneška každému vypráví, že momo bác. Překvapilo mě, jak to ze dne na den zvládl bez něj. Asi hodně pomohlo, že o něj přišel sám. Ještě by bylo super, kdyby mu takhle spadly i plínky :-).
16. týden. Jsem vděčná za své kolegyně a práci. Tenhle týden jsem se byla podívat v práci na vycházení “mých” páťáků. Je fajn, cítit se mezi svými kolegyněmi stále dobře, i když už tam dva roky nejsem.
17. týden. Jsem vděčná, že mi váha konečně klesla pod osmičku. A doufám, že natrvalo :-). Jinak “váha” je u mě věčné velké téma, to bude asi na další článek :-). Teď si nově před spaním předříkávám afirmace na hubnutí, tak třeba to pomůže :-).
18. týden. Jsem vděčná za každou cestu, ze které se všichni v pořádku vrátíme. Cestujeme moc rádi. Jsem vděčná za každý Jeníkův úsměv, když se mu něco líbí.
19. týden. Jsem vděčná za svou celou rodinu. Pomáháme si a jsme spolu rádi.
20. týden. Jsem vděčná, že magnetická rezonance dopadla v červnu dobře. Ano! Žádný nový nález! Jupííí, jsem šťastná. Čápe, jestli tohle čteš, tak víš jak… :-).
Pokračování příště.
A za co jste vděční vy?
