Čápe, pojď sem! (Deník sklerotičky)

Jednou za čas se všichni sourozenci (teď už i s rodinami) sejdeme u taťky. Mám tyhle chvíle ráda, vždycky dobře pokecáme a je sranda. Doufám, že i mě budou jednou moje děti v dospělosti rády navštěvovat 😊.

Polovina rodiny už ani nevěřila, že budu mít někdy dítě. Ne, že bych nechtěla, ale… Vždycky se našlo nějaké ale…

Před pár lety jsme seděli všichni na zahradě a nad našimi hlavami letěl čáp. “Čápe, tady! Pojď sem!”, volal taťka. Všichni jsme se tomu smáli, ale on to asi myslel vážně, čekal na vnoučata 😊. Myslím, že polovina rodiny už ani nevěřila, že se ode mě někdy nějakého potomka dočká. Ne že bych nechtěla, ale měla jsem “svoje” děti v práci a vždycky se našel důvod, proč to zrovna teď nejde. Pořád jsem se na “to” necítila, ale to bych se necítila asi nikdy 😊.

Na dítě a vše kolem něj se podle mě připravit ani nedá. Člověk si to maluje růžově – moje miminko bude spát celou noc, všechno bude zalité sluncem, pohoda, kávička s přáteli a pravidelné fitko 😊. Každá budoucí matka by měla mít kamarádku, která jí ale rodičovství popíše popravdě a bez příkras. Minimálně jednu takovou mám 😊.

Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že být mámou je tak krásné (i se všemi těmi starostmi a probdělými nocemi kolem), začala bych určitě dřív. Já ale tvrdím, že všechno má svůj důvod a vše je tak, jak má být.

Neměli bychom zapomínat, že děti jsou naše zrcadla…

Náš syn je úžasný, je rozhodně to nejkrásnější a nejchytřejší dítě na světě 😊. Ano, vím, tohle si myslí všechny mámy, ale já umím být i realistka. Jeník je naše sluníčko, které se ale na druhou stranu dokáže tak šíleně vztekat a dávat najevo, co se mu líbí a co ne. Je vážně hodně vzteklý, ale on nemá být ani po kom klidný. A ne nadarmo se říká, že děti jsou naše zrcadla a rády a často nám je nastavují 😊. Já to tak beru a snažím se s tím pracovat. Hlavně tedy na sobě, snažím se být v takových chvílích klidná a nad věcí, ale ne vždy mi to vyjde 😊.

Když zdraví dovolí, rádi bychom Jeníkovi dopřáli ještě bráchu nebo ségru…

Má hodně rád malá miminka. Když přijdeme ke kamarádce, která má malého chlapečka, ani se od něj nehne a pořád ho hladí. Moc ráda bych mu dopřála ještě sourozence. Situace je teď ale u nás taková, že čáp se nám musí vyhnout obloukem. Kontrola na MR loni v červnu ukázala, že ta mrcha stále ještě nespí. Uvidíme, co bude letos.

Zamyšlení na závěr. Víte, jaká je nejnetaktnější a nejneohleduplnější otázka? “A co vy a děti? Kdy si pořídíte miminko? A kdy bude druhý?” Nikdy totiž nevíte, co pár, kterého se ptáte, právě řeší… Třeba se už pět let neúspěšně o mimčo pokouší, nebo právě prochází nešťastným obdobím, ve kterém o miminko přišli, nebo prostě děti nechtějí…

No a druhá, podle mého názoru stejně hloupá otázka je, když se blíží konec těhotenství a každý se vás ptá: “Tak co? Pořád nic?” Vím, o čem mluvím, Jeník přišel na svět až devět dní po termínu. Už jsem pak radši ani nechodila mezi lidi, protože v tu chvíli bych zabíjela pohledem, a to mi prý jde velmi dobře. Teda aspoň to tvrdí manžel 😊.

Takže čápe, k nám tentokrát, prosím, ne.