Když si chystám injekci, myslím na to, že to dělám pro sebe (Deník sklerotičky)

Když jsem prošla všechna vyšetření, která diagnózu RS potvrdila, čekala jsem na termín do MS centra v Teplicích.

Do Teplic jsem jela klidná. Samotnou mě to překvapilo.

Kupodivu jsem byla klidná. Asi jsem si to ještě pořádně nebyla schopná připustit. A možná tam byl ještě ždibíček naděje, že se všichni spletli :-). Návštěva u doktorky trvala přes půl hodiny. Vyšetřila mě, prošla si všechny zprávy a ptala se mě na nějaké doplňující informace. Mohla jsem si vybrat lék první volby – tabletky nebo injekce. Nechala jsem si zadní vrátka, kdybychom se rozhodli ještě pro jedno dítě, takže jsem si zvolila takovou léčbu, při které je možné otěhotnět. Rozhodla jsem se tedy pro injekce. I tady jsem si mohla vybrat – buď aplikovat třikrát týdně, nebo jednou za dva týdny. U druhé možnosti bylo riziko, že u mě budou injekce, než si tělo zvykne, vyvolávat chřipkové příznaky – zimnice, únava. Myslela jsem na to, že musím doma s Jeníkem dobře fungovat, tak jsem si zvolila první možnost.

Při druhé návštěvě v MS centru, to bylo v říjnu, mi měli ukázat, jak si injekce správně aplikovat. Čekala jsem v čekárně s mladou holkou, která přecházela na jinou léčbu, protože ta stávající jí nedělala dobře. Často nedokázala rozlišit mezi realitou a snem. No nazdar. To mě čekají asi pěkné věci.

Všechno mi to došlo, až když jsem viděla na stole připravené dávky. 

Do ordinace jsme šly společně. Sestřička nám ukazovala, do jakých míst si můžeme píchat a jak. Injekce si budu píchat několik let, možná celý život, pokud nepřejdu na jinou léčbu. 

Seděla jsem tam a téměř ji ani nevnímala. Asi jsem musela dost blbě koukat, protože se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Ne, nejsem v pořádku. Koukala jsem na ty dávky na stole a teprve tam mi došlo, že to, co se děje, je pravda a že se to děje mně. Sestřička byla ale opravdu zkušená a docela slušně mě i psychologicky rozebrala, a to mi pomohlo :-).

Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala do sebe píchnout.

Nastala chvíle, kdy jsme si aplikaci musely vyzkoušet. Bez injektoru, prostě klasickou injekcí pěkně do břicha. No to jako nedám. Jak se mám dobrovolně píchnout do břicha? Holka vedle mě už si píchala rok, takže byla proti mně profík. Vzala jehlu, udělala si řasu a píchla. Když to dala ona, musím taky. Nebudu přece za hysterku :-). Vzala jsem jehlu, udělala řasu a… A nic. Nedala jsem to. Trvalo mi asi 10 minut, než jsem si píchla svou první injekci. Kdybych tam byla sama, asi by mi to trvalo mnohem déle. Vůbec, ale vůbec to nebolelo. Až když jsem jehlu vytáhla a místo si očistila, cítila jsem, jak mě vpich svědí a pálí. Ale to prý je normální.

Stanovila jsem si “píchací” dny úterý, čtvrtek, neděle. Přece si nebudu kazit víkend :-). Hodinu před a hodinu po by se neměl užívat alkohol, člověk by měl být vykoupaný a v klidu. Nepíchat si to ve stresu.

Naštěstí existuje aplikace, která vám ukáže, kam si dnes máte píchnout, a i vás včas upozorní, abyste nezapomněli. To je pro nás sklerotiky dobrá věc :-). Dřív si to pacienti zaznamenávali do kalendáře nebo si možná přehazovali náramek z jedné ruky na druhou, aby věděli, v jaké polovině těla si píchali. Já bych ale asi zapomněla i ten náramek přehodit :-).

První injekci jsem obrečela. Teď je ze mě už profík :-).

Z centra jsem odjížděla přesvědčená, že to doma sama zvládnu. Naštěstí jsem k injekcím dostala i injektor, který aplikaci velmi usnadní. Úplně tak snadné to ale nebylo. První vpich doma jsem obrečela, ale teď už to střílím, jak starý mazák. Připravím, nabiju, píchnu :-). Někdy to bolí, někdy to nebolí vůbec. Někdy mám po vpichu červený flek nebo velkou bouli. V jednom z článků jsem četla, že pacienti, kteří injekce podvědomě odmítají a vnitřně s nimi bojují, mají více potíží s aplikací a s reakcemi po vpichu. Asi na tom něco bude. Je fakt, že jsem se s tím ještě asi pořádně nesžila. Je to už přes rok a já se přesto každý týden v noci budím s bušícím srdcem a s pocitem, že jsem zapomněla na nějaký důležitý lék. Chvilku potom ležím a přemýšlím, jestli jsem si píchla nebo ne a jestli jsou injekce opravdu jediný lék, který beru…

Člověk si musí ale na všem hledat něco pozitivního a já tak pokaždé, když si připravuji “dávku”, myslím na to, že to dělám pro sebe, pro rodinu a pro dlouhý plnohodnotný život. Věřím, že bude dlouhý i plnohodnotný.