20. 12. 2015
Žádné komentáře
I. ZÁKLADY: SPOLEČNÉ EVROPSKÉ HODNOTY
Začnu tedy hodnotami. Co je evropskou hodnotou? Je to křesťanství. A je to také židovství. Je to tradice velkého humanitního náboženství, jež dalo pevné základy naší morálce. Je to antická filosofie. Je to tradice rozumu, vzdělanosti a důrazu na racionální argumentaci fakty. Je to římské právo. Je to tradice zákonnosti a vlády práva, která stojí nad vládou lidí. Toto je Evropa. To jsou hodnoty, které ji tvoří. A tam, kde tyto hodnoty platí, tam je Evropa. Právě tyto společné hodnoty, nikoli pouze geografie, nikoli instituce, nikoli etnická příslušnost, vymezují pojem Evropa. Vymezují ho kulturně a civilizačně. Jestliže v praktické politice, v právu a ekonomii využíváme instituce, jimiž jsou demokracie, zákony, trh, pak je třeba mít vždy na paměti, že jejich podoba a obsah jsou dány evropskými hodnotami. Ne, jak se někdy někdo mylně domnívá, že tyto instituce ony hodnoty vytvářejí. Bez hodnot jsou instituce pouhými prázdnými schránkami, pouhou formou bez obsahu. Tyto hodnoty jsou natolik univerzální, že nám umožňují přirozenou komunikaci mezi evropskými národy a jejich občany. Ale nejen to. Tyto hodnoty jsou natolik univerzální, že nám umožňují v evropském kulturním prostoru integrovat lidi různých ras a národností, různých náboženství a přesvědčení, různých civilizací. ALE – a to ale obzvláště silně zdůrazňuji a podtrhuji – pouze za jedné podmínky: že budou tito příchozí respektovat ony evropské hodnoty. Evropa, dle svého motta “Jednota v rozmanitosti“ vytváří skutečnou multietnickou a multirasovou společnost. Nikoli však společnost multikulturní. Sázka na multikulturalismus byla omylem, za který nyní draze platíme. Podhoubí islámskému terorismu totiž tvoří velké komunity lidí, kteří sice přijali občanství, ale nepřijali s ním evropské hodnoty. Nepřijali ani naše křesťanské pojetí lidských práv a svobod, ani antickou tradici poznávání světa a dobra rozumem, ani princip rovnosti před zákonem. Platí, že každé lidské společenství se udržuje těmi hodnotami, na kterých vzniklo. Nemůžeme se těchto hodnot vzdát při tvorbě našich zákonů, neboť to, co je legální, zákonné ještě nemusí být legitimní, přijímané. Evropské hodnoty jsou nejvyšším společným jmenovatelem všech Evropanů. Ony nás dělají tím, čím jsme. Nemůžeme se jich vzdát, či je jakkoli relativizovat, oslabovat, či rozpouštět v jiných hodnotách. Když to uděláme, Evropa už nebude více Evropou, jak ji známe a jak se utvářela po dva tisíce let.
Nemůžeme se vzdát toho, co je konstitutivní součástí Evropy.
Součástí Evropy je náboženská tolerance. Proto u nás může svobodně žít a svobodně praktikovat svou víru buddhista, hinduista, muslim, ateista, nebo příslušník jakéhokoli jiného náboženství. Avšak pouze za předpokladu, že praktikování konkrétní víry nebude v rozporu s našimi zákony a zvyklostmi. Tato svoboda a tolerance samozřejmě vychází z křesťanství. Ne z jiného náboženského systému a proto žádný jiný náboženský systém nemůže být součástí evropských hodnot. Součástí Evropy jsou lidská práva a občanské svobody. A ty platí nejen pro Evropany, ale i pro naše hosty. Nelze proto dopustit, aby kdokoli z příchozích byl diskriminován, krácen na svých právech, stavěn do nerovného postavení. Ani příslušníky vlastní komunity. Zvyky, které platí jinde, mohou v Evropě platit pouze tehdy, pokud nejsou v rozporu s naším pojetím lidských práv. Součástí Evropy je sekularismus. V duchu Kristova: nechte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží. Proto nikdo z příchozích nebude nikdy nucen dodržovat veřejně zvyky vycházející z křesťanské, či židovské víry. Ale také nám nikdo nebude vnucovat ty své a nebude se dožadovat politických či právních aktů, výjimek a ohledů kvůli svému náboženství, pokud by byly v rozporu s našimi hodnotami. Spojování náboženství a politiky je u nás tabu. Takový je hodnotový základ, na němž je vystavěna budova Evropy: společný prostor evropských hodnot. Dokud budeme těmto hodnotám věřit, dokud je budeme bránit, dokud budou naše činy vycházet z těchto hodnot, bude Evropa existovat. O tomto nemůže být žádná diskuse. O čem naopak diskuse být musí, je otázka, jak aplikovat evropské hodnoty při budování evropských institucí.
II. ZDI: SPOLEČNÉ EVROPSKÉ INSTITUCE
Evropské hodnoty musejí být součástí institucionálního fungování EU. Unie se nemůže a nesmí stát technicistním výtvorem, ohromujícím souborem direktiv, byrokratickou mašinérii, která se valí vpřed pod heslem “více Evropy“.
Sjednocování Evropy je jistě cílem, k němuž směřujeme. Nikoli však cestou. Nikoli prostředkem k jeho dosažení. Nikoli samoúčelem. Cestou, po které máme kráčet k cíli, je ona cesta evropských hodnot. V nich je pravda o Evropské unii, v nich je skutečný život. Neříkejme proto “Více Evropy“ bez toho, aniž bychom zároveň řekli, jaká ta Evropa má být. Říkejme raději “Více evropských hodnot“. Není nezbytně nutné dosáhnout cíle co nejrychleji. Nezbytně nutné je, nesejít přitom z cesty evropských hodnot. Tato cesta neznamená válcování menšinových zájmů, ale je naopak cestou subsidiarity. To je princip, který je pevně zakotven v evropském právu a smlouvách.
Já jsem lokálním patriotem z východních Čech. Zároveň se však cítím být hrdým občanem České republiky a hrdým Evropanem. Všechny tyto sféry jsou různými dimenzemi mé evropské svobody. Nechci přijít o žádnou z nich. Mám za to, že pokud má Evropská unie do budoucna správně fungovat, musíme vést otevřenou demokratickou debatu o dělbě moci a kompetencí, o evropských a národních politikách, o funkčnosti všech direktiv a zákonů. A nastavit je tak, aby co nejlépe sloužily občanům. Protože EU je tu pro občana, ne občan pro Unii. Bude to obrovská práce, ale měla by být vykonána. Po revizi fungování evropských institucí pravděpodobně zjistíme, že některé kompetence bude dobré přenést zpět z EU na národní úroveň. A u jiných naopak. Pokud máme být skutečnými Evropany, nesmíme se dělit na národovce a federalisty. Jednejme pragmaticky a racionálně, v zájmu celku i každého jedince. V rámci této institucionální debaty bude nutné vydefinovat základní integrační balíček, jež musí platit pro všechny a bez výjimek. Na tomto základě by se pak mělo umožnit, aby se národní státy, ale i jednotlivé regiony, případně obce v rámci posílené spolupráce sdružovaly k jednotlivým politikám a cílům. Tímto bych chtěl opravdu odmítnout tezi “dvourychlostní Evropy“, která de facto znamená dělení na “lepší“ a “horší“ Evropany. Integrační minimum má platit pro všechny. Zbytek pak jsou spíše multirychlostní politiky v různých oblastech, ne segregační dělení na rychlejší centrum a pomalejší periferii.
Zde chci uvést příklad z české historie. V roce 1212 získaly české země od papeže Zlatou bulu sicilskou. Ta dávala českému království v rámci Říše jistou právní autonomii. Přitom české země zůstaly konstitutivní součástí Svaté říše římské. Myslím, že tento přístup je aplikovatelný i na dnešní EU. Ne vše lze unifikovat. A na druhé straně nelze mít úplnou volnost, slovy národovců “plnou suverenitu“, neboť ta by se rovnala vystoupení z Unie. Naše historicky nejúspěšnější období jsou spjata s fungováním sdílené suverenity. Jinými slovy, integrace nikdy nebyla proti zájmům českých zemí, ale vždy v jejich prospěch. Byť si to ne všichni Češi vždy mysleli a myslí. Pokud se týká onoho “základního balíčku“ společných politik, sotva zde mohu podat jejich kompletní výčet. Zmíním se však alespoň o některých prvcích, jež pokládám za důležité a nezbytné. V první řadě to je společná zahraniční politika. Ta se teprve rodí, přičemž často nakonec skutečně vážné problémy řeší velké národní státy. Rozumím tomu, proč to tak je – a jistě ještě delší dobu bude. Je opravdu nesnadné najít společného jmenovatele mezi národními zahraničními politikami. Například Česká republika se s řadou států EU zásadně neshodne na postoji k Izraeli. Nicméně pro malou zemi, která po tisíc let byla závislá na mezinárodní situaci a na rozhodnutích velkých mocností, je velmi důležité, aby Evropská unie byla nejen hospodářskou velmocí, ale i rozhodujícím hráčem na diplomatickém poli. V České republice si dobře uvědomujeme (alespoň někteří), že pouze díky příslušnosti k EU můžeme jednat s největšími globálními mocnostmi jako rovný s rovným. V dlouhodobém horizontu bychom snahu o nalezené společné zahraniční politiky rozhodně neměli vzdávat.
Další věcí, která s tou první velmi úzce souvisí, je společná bezpečnostní politika. Její důležitost velmi naléhavě vyvstává s dnešní migrační krizí, bojem s terorismem a válkou na Ukrajině. Přičemž změny klimatu, sucho, špatné vlády a z nich pramenící konflikty budou otázku bezpečnosti ještě dále zvýrazňovat. Většina zemí EU jsou sice členy NATO, které stále zůstane páteří světové bezpečnosti. Ale pokud chce EU hrát na světové scéně skutečně významnou roli, neobejde se to bez posilování bezpečnostní dimenze. Nemůžeme ve všem spoléhat jen na USA.
Konečně jako třetí chci zmínit společnou energetickou politiku. Jestliže je Evropa lídrem ve vývoji a zavádění nových zdrojů energie, měla by také jednotně vystupovat jako největší světový zákazník, co se týká importu energetických surovin. Zde chci opět zdůraznit, že jako malá země se špatnými zkušenostmi nechceme být závislí na Rusku, ani na nikom jiném. Ne všechny státy EU trápí tento problém stejně. Ale země střední a východní Evropy ho pociťují velmi palčivě.
III. STŘECHA – SPOLEČNÉ ŘEŠENÍ EVROPSKÝCH PROBLÉMŮ
Když se budeme pevně držet společných hodnot, když z nich naše instituce budou vyrůstat, pak budeme lépe schopni nacházet řešení aktuálních i dlouhodobých problémů. Asi nejvíce nás všechny v současné době trápí migrační krize. Mám za to, že musíme vycházet z křesťanského pohledu na člověka a na respektování lidské důstojnosti každého jedince. Křesťanská solidarita však znamená, že pomáháme těm, kteří to nejvíce potřebují, kteří k nám přicházejí legálně, v míře, kterou jsme schopni unést a tak, abychom neohrozili sami sebe. Zmíním zde příběh milosrdného Samaritána. Pomohl člověku – bez ohledu na to, že patřil k jiné kultuře. Pomohl mu proto, že byl bezvládný, polomrtvý a nezbytně to potřeboval. Ale nevzal ho k sobě domů. Ošetřil ho a zaplatil mu střechu nad hlavou. Myslím, že v tomto příběhu je vše. Musíme pomáhat každému bližnímu, bez ohledu na to, zda jde o křesťany, či muslimy, pokud prchají před válkou a hrozbou zabití. Vůbec ovšem není třeba, abychom je všechny zvali k sobě domů. Naopak, často je efektivnější pomáhat mimo Evropu. Rovněž se jako křesťané musíme smířit s tím, že zde jsou chudí, kteří zde budou vždy a není v naší moci odstranit veškerou chudobu světa. Současná migrační vlna je natolik masivní, že beztak můžeme v Evropě pomoci jen velmi malému procentu těch, kteří by potenciálně chtěli přijít. Azyl znamená pomáhat menšinám, ne přesouvání celých národů. Dnes k nám nepřicházejí jedinci, kteří splynou s našimi hodnotami. Nepřicházejí, aby přijali to, co činí Evropskou kulturu tak silnou a přitažlivou: naši svobodu, naši demokracii, naše občanské svobody, naše právo, naši prosperitu. Naopak hrozí, že přijdou miliony lidí, kteří k nám přinesou problémy své vlastní kultury: nesvobodu, despocii, diskriminaci, násilí a chudobu. Což představuje pro evropskou civilizaci zásadní hrozbu. Jako Evropané musíme pomoci. Ale primárně mimo Evropu, v regionech původu uprchlíků. Tak, aby se mohli jednou vrátit a obnovit svou společnost. Podívejme se na to, kolik jen Německo letos vydá na řešení migrační krize. Deset miliard euro? Patnáct miliard euro? Evropská unie slíbila, že během dvou let dá Turecku na uprchlíky tři miliardy euro. To znamená, že za deset miliard euro bychom byli schopni zajistit důstojné životní podmínky ne milionu jako v Německu, ale až čtrnácti milionům běženců. Aniž by riskovali nebezpečnou cestu do Evropy. Aniž by jejich příchod destruoval ekonomiku, ale hlavně sociální a právní systém evropských zemí a posiloval extremisty a organizovaný zločin. Musíme být solidární. Nejen směrem ven, ale i mezi sebou. Solidarita však není nezodpovědnost. Budeme pomáhat penězi. Ale o tom, koho si k nám pozveme, chceme rozhodovat sami, při respektování bezpečnostních zájmů České republiky, našich možností, i preferencí samotných běženců. Mohli bychom třeba převzít do správy nějaký uprchlický tábor, dejme tomu s deseti či dvaceti tisíci lidmi a provozovat ho z našich národních i evropských peněz. Třeba prostřednictvím velmi dobře fungujících českých humanitárních organizací. Toto je můj názor, nemám k němu mandát vlády. Ale jsem schopen garantovat, že ho KDU-ČSL případně bude v české politice prosazovat.
Samozřejmě, že toto řešení “mimo Evropu“ může fungovat, pouze pokud budou fungovat evropské instituce, v tomto případě zahraniční a bezpečnostní politika. Tedy jen pokud budeme schopni společně zajistit hranice Schengenu a pokud bude evropská diplomacie dost silná, aby mohla efektivně vyjednávat s Tureckem, USA, Saúdskou Arábii, Ruskem a s dalšími zeměmi v OSN. Totéž platí i pro další krizi – Ukrajinskou. Chci zde poděkovat německé kancléřce Angele Merkelové, že se za Evropu velmi vehementně vložila do diplomatického řešení a nakonec spolu s francouzským prezidentem Francoise Hollandem dokázali podle mě maximum možného – to jest uzavření minských dohod. Dlouhodobě ovšem platí, že Evropská unie bude navenek natolik silná, jak silná bude její společná bezpečnostní a zahraniční politika. Platí to zejména ve vztahu k Rusku. Nenechme se rozložit agresivní moskevskou propagandou. Rovnoprávné vztahy s Ruskem můžeme mít pouze tehdy, pokud budeme vystupovat jednotně. Už dnes Evropa ukazuje sílu největšího hospodářského prostoru. Samostatné země by nikdy nemohly jednat s USA jako rovný s rovným při sjednávání Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP). Bez příslušnosti k tomuto prostoru by ČR sotva byla zajímavým partnerem pro Čínu. Bez síly EU v zádech by český premiér v roli předsedy Evropské rady nemohl tak rychle uhasit plynovou krizi v roce 2009. Silný společný trh je nejen nejstarší, ale také nejlépe fungující unijní institucí. Tuto ekonomickou dimenzi EU je třeba dále rozvíjet. Mimo jiné i investicemi do vědy, výzkumu a inovací. V nich je po tisíc let naše komparativní výhoda. A jen díky schopnosti zavádět nové technologie a výrobky rychleji, než je druzí stihnou kopírovat, si Evropa může udržet a dále posilovat postavení globální hospodářské velmoci. Nelze také dopustit omezení žádné ze čtyř základních svobod EU, jimiž jsou volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. A to ani kvůli vnitřní politice Velké Británie, ani kvůli nezvládnutí migrační krize. Rovněž nelze dopustit ohrožení společného hospodářského prostoru neodpovědným ekonomickým chováním národních vlád. Dále tu chci zmínit dva globální problémy, v nichž by si Evropa i do budoucna měla udržet světové lídrovství.
Za prvé jsou to lidská práva. Na ně nemůžeme rezignovat. Musíme pouze změnit přístup, nenutit je druhým silou, ale podporovat občanskou společnost, podporovat ty, kteří sami chtějí změnit své země k lepšímu. Možná to v jiných kulturách bude trvat poněkud déle, než jsme doufali. Ale jako křesťanští demokraté prostě věříme tomu, že lidská práva jsou univerzální a že schopnost rozpoznávat dobro a zlo je lidem vrozena. Neumím si představit budoucnost EU, pokud by na šíření těchto hodnot rezignovala.
Za druhé chci zmínit životní prostředí a rozvojovou pomoc. Pouze společnosti na určitém stupni hospodářského rozvoje jsou schopny se efektivně starat o ekologii. A na druhé straně, ekologické chování může být zdrojem hospodářského rozvoje. Díky starosti o životní prostředí můžeme pomoci stamilionům lidí bránit se před dopady změn klimatu – zejména se to týká nedostatku vody a jídla. Na rozvojové pomoci a investicích do ekologie by Evropa neměla šetřit. Ekonomický rozvoj a zlepšení životního prostředí nejen omezí příčiny masové migrace, ale zvýší i naše exportní možnosti. Sobectví vůči těm méně šťastným by tedy bylo nejen amorální, ale i nemoudré.
Na závěr pár slov k rozšiřování EU. Mám za to, že principiálně by mělo pokračovat. Přičemž základem pro přijetí musí být upřímné sdílení společných evropských hodnot. Z této definice je, myslím, jasné, že členem Unie se nikdy nemohou stát země jako Turecko, či Rusko. Byť jim nabídneme ekonomické partnerství, či strategické spojenectví v boji proti terorismu. Když to vše krátce shrnu, tak budoucnost Evropy vidím ve třech principech. Ve věrnosti tradičním hodnotám, které sídlí v našich srdcích a které jsou moderní přes dva tisíce let. V chytrém budování institucí, k čemuž musíme zapojit náš rozum. A konečně v efektivním řešení problémů, kde je třeba přiložit ruce k dílu.
Na našem evropském domě můžeme a musíme poměrně často vyměňovat střechu, jak řešíme nové a nové problémy. Obtížnější je vybudování nových institucionálních zdí. Je však nemožné zbourat hodnotové základy. Ano, EVROPA JE především PROSTOREM SPOLEČNÝCH HODNOT.
