Každým rokem se snažím péct vánočku. Receptů mám povícero, jeden i po svém dědečkovi – pekaři, další hledám v knihách a shlížím opakovaně i na videích na You tube. Nad výsledkem však mohu pronést jen starozákonní větu: „ Vanitas vanitatum, et omnia vanitas – Marnost nad marnost, všechno jen marnost.”

Sedím v borůvčí, nade mnou modrá obloha, vůně lesa a všude kolem borůvky, které lákají k nacpání do pusy. Vracím se o několik desetiletí zpět a připadám si jako malá holka. Mé dvě dospívající ratolesti sedí v houštinách vedle mne a všichni radostně mlsáme. Večer borůvkové knedlíky a všechny starosti jsou zapomenuty. Idylka z prázdninového týdne v Jeseníkách.

Albert Camus: „Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel.“

Čas očekávání, čas ticha, čas pečení cukroví, čas dárků, svařáků na vánočních trzích a setkávání s přáteli. Mám ráda tyto jedinečné dny a nenechám si je kazit ani tím, že již v říjnu objevuji vánoční výlohy, Santa Clause se soby a že z reproduktorů zaznívají reklamy na zboží možné i nemožné. Pro mne jsou tyto dny výjimečné a společně s RS, mou věrnou společnicí, je prožívám už 17 let.