Dobrý den, čtu si tady příspěvky k depresím. Osobně si myslím,že u každého člověka je to individuální. Já mám RS 4 roky a ze začátku jsem se této nemoci nebála.

Pracovala a žila dál. Najednou přišel zlom, časté ataky. Takové o kterých jsem nic nevěděla a byla z toho sama vykulená. Myslela jsem,že už nebudu mít snad nikdy klid a furt se bude dít něco dokola. Přišla jsem o práci o přátelé. Protože jsem nebyla tak aktivní jako oni a když se s nimi vidíte po delší době najednou zjistíte,že si s většinou už nemáte co říct. Samozřejmě mi některé přátelé zůstali. Ale sama jsem upadla do těžké deprese. Uzavřela se před okolím a i když mám syna 8 letého.

Nechtěla jsem tu být. Vzdávala jsem to a neměla sílu na nic. Nic mě nerozveselilo a to jsem bývala smíšek. Jen jsem ležela a neměla chut do ničeho základní hygiena byl pro mě problém. Nemyslím,že jsem se moc probírala najednou to moje tělo prostě srazilo k zemi. Mám práci sice z domova na pc,ale už to mi zvedlo sebevědomí,že zas jsem někomu potřebná. Začínám chodit mezi lidi i když ne ještě tak jako dřív. Ale užívám si každé chvilky kdy je mi fajn. Ještě jsou dny kdy mi není dobře a padá to na mě. Ale říkám si neboj přijde zas příjemný den. Mě například zjistili,že moje deprese byla ataka. Takže po roce plácání a různými léky na ně. /i strávený pobyt na psychiatrii/.

Jsem se po přeléčení solumedrolu vzchopila. Není to jako dřív, ale je mi rozhodně lépe. A když někdo řekne smutnému člověku směj se tak vím,že na povel nic nejde. To je asi vše. Petra

Dobrý den!

Nedalo mi to a rozhodla jsem se reagovat na článek “Jitka – můj názor”.

Myslím si, že Jitka nepochopila tak úplně, o čem článek “RS a poruchy nálady” vlastně je. Demence je v něm zmiňována v rámci diferenciální diagnostiky těžké deprese obecně. Ne jen u roztroušené sklerózy. O tom, jak dr. Hradílek pečuje o své pacienty paní Jitka nic neví. Jak tedy může soudit a napsat, že by k němu nechtěla chodit? Myslim si, že jeho péče je jedna z nejpříkladnějších a nejlepších v ČR. Pokud se najdou pacienti z jeho ambulance, ať napíší svůj názor. Zareagují na článek Jitky. Ráda si přečtu postřehy dalších lidí. Třeba se ve svém úsudku na dr. Hradílka mýlím…

Je příjemné, že Jitka dokáže své nálady zvládat sama, jen s pomocí svých přátel a syna. Ale je spousta jiných lidí, kteří to sami nezvládají, kteří podporu ve své rodině či okruhu přátel nemají. A jsou také lidé, kteří mají poruchu nálady vyjádřenou silněji a bez odborné péče ji nezvládnou. I pro ty všechny je článek dr. Hradílka.

Zdraví Monika Zenkerová

Dobrý den přeji,

jsem pacient s RS, od začátku, tedy od roku 1998 “chodím” čtvrtletně na kontroly k MUDr. Hradílkovi. Dnes jsem si náhodou nawebu pročítal články a zkušenosti lidí s touto nemocí a ač to nikdy nedělám, tak dnes zareaguji na článek paní Jitky, nevím sice kdy byl napsán, ale nedá mi to. Koncem roku 1997 se u mne projevily první příznaky RS, které spočívaly v omezené možnosti “ovládat” levou nohu a s tím spojený posun v citlivosti (teplé a studené věci jsemcítil jako velmi bolestivé). S těmito příznaky jsem byl léčen na neurologii, kdy po měsíci neměnného zdravotního stavu, jsem byl ošetřující lékařkou přirovnán ke Švejkovi, že on byl taky simulant. (K tomuto podotýkám, že jsem pět let před tímto datem měl jednou nemocenskou – rostla mi osmička tam, kde neměla.) Po změně lékařského zařízení jsem nakonec skončil ve FNsP Ostrava, konkrétně u MUDr. Hradílka, kdy s jeho přístupem a léčbou jsem velmi spokojen.

Myslím si, že je odborník v oboru a práce ho asi baví. Při kontrolách se vždy dotazuje na různé věci, od rodinného života, přes práci až k zálibám, jak to vše zvládám apod. Zpět k předmětnému článku, věnovanému poruchy nálad. Osobně pozoruji na sobě určité změny nálad a chování, kdy jen každodenní ranní kontrolování funkce a citlivosti dolních končetin by muselo připadat ostatním minimálně divné. Jsem vyšší postavy a někdy dochází při jízdě v autobuse a nepohodlném sedu k “brnění” nohou, takže se hned po vystoupení “rozcvičuji” a mám radost, když to funguje. Taky asi divné chování a euforie, což se pochopitelně snažím různě maskovat.. V případě atak jsem určitě nervózní, protivný a po solumedrolu asi i naštvaný na celý svět, kdy toto mé chování se pravděpodovně jistě přenáší na okolí a minimálně manželka je z toho taky mimo. Když to shrnu a použiji terminologii z článku:

• EMOČNÍ LABILITA – ano,
• AFEKTIVNÍ VYPUŠTĚNÍ – nejsem schopen posoudit,
• EMOČNÍ CRESCENDO – částečně ano,
• bezdůvodná EUFORIE – někdy ano, ostatním to asi tak musí připadat,
• ANTISOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ A PSYCHOTICKÉ STAVY – nevím.

Nejsem schopen, resp. se mi nechce provádět nějaký výzkum či anketu na výše uvedené téma, metodologicky bych to asi zvládl, ale osobně si myslím, že MUDr. Hradílek určitě vycházel z vlastních poznatků a jeho závěry bych určitě nesnižoval. Navíc jsem byl několikrát dotazován před ordinací formou ankety studenty, kdy skladba a zaměření jejich dotazů se částečně obsahově krylo s obsahem předmětného článku. V podobném duchu byl i rozhovor s psycholožkou, ke které mě po mém souhlasu poslal MUDr. Hradílek.

V minulosti jsem zpracovával dotazníky z různých sociologických anket a vím, že toto fáze vyhodnocování a zpracování získaných informací je těžká, problematická a vypracovat závěr je někdy na lidské síly. “Naše” nepříjemná nemoc má mnoho různých příznaků, které každý pociťuje individuálně a subjektivně s tím, že každý své problémy klasifikuje a “zařazuje” různě.

Závěrem bych chtěl touto cestou popřát paní Jitce mnoho štěstí a úspěchů v životě, jen samé radosti se synem a věřím, že ji můj výše uvedený názor neurazí. Já osobně jsem rád, že jsem pacientem MUDr. Hradílka a touto formou mu také děkuji.

S pozdravem Vlastimil

Dobrý den Všem čtenářům tohoto článku.

Právě si pročítám článek pana doktora Hradílka a vím, že bych rozhodně nechtěla být jeho pacientkou! Mám RS 14 let, již 10 let sama vychovávám 16-ti letého syna, sama vedu domácnost. Také to mnohdy nemám jednoduché,též mám dny, které nejsou “růžové”-ať už to souvisí s moji nemocí nebo s výchovou dítětě atd. Myslím si ale, že by se měl každý nemocný člověk častěji zamyslet sám nad sebou, jestli jeho mnohdy protivné chování k okolí, osočování lidí, neustálé se babrání ve svém zdravotním stavu a stěžování si: “Proč já”, není daleko PŘÍŠERNĚJŠÍ pro ty,kteří s ním žijí! Jelikož mi můj syn občas řekne:”Mami,ty máš zase děsnou náladu”, snažím se častěji nad tím přemýšlet a snažím se z těch “chmur” rychle ven. Mám mnoho přátel a též vím,že kdybych byla protivná a zátěžová,neměla bych je! Vím,že nejlepší lék na RS je SMÍCH!! S mým synem máme často přímo výbuchy smíchu, když řekne nějakou “pubertální moudrost”. A myslím, že to rozhodně s demencí, o které hovoří pan doktor, nesouvisí. Prostě a jednoduše- snažte se žít tak, aby jste nebyli protivní samy sobě!

Krásný den přeje všem Jitka

Dobrý den.
Reaguji na článek MUDr Hradílka RS A PORUCHY NÁLADY na serveru aktivní život.

Vážený pane doktore,
poruchy nálady a nějaké blbé stavy jsou u člověka, který má jakékoliv indispozice označované RS velmi časté a protože takový člověk má k dispozici již většinou méně sil a méně aktivit a není dle mého vhodné užívat termín bojovat<„snažte se efektivněji se stresem bojovat“.>, ale nějakým způsoben se s daným stavem vyrovnat.
S popisem stavů v ve Vašem článku celkem souhlasím,výhrady popíši níže.

<EMOČNÍ CRESCENDO je velmi emotivní reakce (zejména snadný pláč) na relativně triviální příčinu, často se vymyká kontrole a její intenzita se zvyšuje. Tato porucha bývá často velkým problémem pro rodinné vztahy>
Domnívám se, že tento aspekt, ať už je jeho projev jakýkoliv (než Vámi popsaný) je velmi zanedbáván a přehlížen.
Žiji s rodinou (manželka a dvě děti,10,12) předminulou zimu jsem začal užívat vozík. Manželka chodí do práce jednak z ekonomických důvodů, jednak z důvodů psychických (abychom se nezakousli).
Ráno mi děti pomáhají vstávat (manželka odchází 5.15) a nachystat vše co bych mohl potřebovat. Že to někdy jde lépe jinde méně určitě připustíte. I ty děti však chtějí být ve škole vždy včas. Děti však někdy musí ještě čelit dětskému posměchu, který dokáže být v řadě případů velmi krutý a ostrý. Jistě uznáte, že taková rodina, by si ode mě měla také občas (raději však častěji) odpočinout. Víte o něčem?
<ANTISOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ A PSYCHOTICKÉ STAVY.>
<Základním prvkem však je, aby pacient dokázal pojmenovat, že jej trápí „špatná nálada“ a svěřil se s tím svému lékaři.>
Opětovně jsme někde v oblasti teorie, neboť toto může sdělit svému lékaři v rizikových obdobích (koncem podzimu a koncem jara) snad většina populace. On na to těžko asi může reagovat, navíc je možné, že má podobné problémi i on sám.

<Léčba zdaleka nezahrnuje jen medikamenty, ale také úpravu životního stylu a psychoterapii> 
Ty medikamenty bych bral jen v nouzi nejvyšší. Spíše bych pomoc viděl v té úpravě životního stylu a v nějaké vhodné pohybové aktivitě.(Aktivizační cvičení,rehabilitace) – která srovná duši i tělo a pak na toho zkušeného psychologa zbude akorát doplnění atestace v mariáši.

S úsměvem jde všechno líp se s Vámi loučím.

J.KOLENČÍK