Karma? S tou můžete jít, víte kam… (Deník sklerotičky)

Když zjistíte diagnózu, kterou byste nečekali ani v tom nejhorším snu, zaskočí vás to. Každý se s tím vyrovnává po svém, ale většina si více či méně projde fázemi smutku podle modelu Küblerové-Rossové. Jak se vyrovnat s diagnózou je pěkně popsané na webu Mladých sklerotiků

“Ty ale teď nesmíš brečet, máš doma Jeníčka a musíš být máma.”

Tím, že Jeníkovi v té době byly jen tři týdny, tak jsem neměla čas na sebelítost a dlouhé truchlení. Kolotoč kolem malého miminka mě dostatečně zaměstnal a hlavně jsem měla v hlavě slova mé kolegyně a kamarádky, která má shodou okolností stejnou diagnózu (pořád mi ještě dělá problém pojmenovat tu nemoc nahlas, nejde mi to přes pusu). Když jsem jí brečela do telefonu, řekla mi: “Ty ale teď nesmíš brečet, máš doma Jeníčka a musíš být máma.” Přesto jsem ale měla horší dny, které se střídaly s těmi lepšími. Černé myšlenky pracovaly naplno a já měla v hlavě jediné – hlavně ať nejdu Jendovi na maturiťák o berlích… 

“Prošla jsem si všemi fázemi smutku, některými krátce, některé stále trvají a některé se navzájem prolínaly. Nechci, aby mě okolí litovalo. Znám lidi, jejichž osud je mnohem těžší než ten můj…”

Když si teď pročítám model pěti fází smutku, myslím, že v té první fázi, fáze popírání, jsem tak nějak pořád. Stále si to nepřipouštím a snažím se na to nemyslet. Když se o tom s někým bavím, připadá mi, že se to týká úplně někoho jiného. Nevadí mi bavit se o tom, ale zároveň nejsem ten typ člověka, který by obvolával všechny své přátele a stěžoval si na to, jak těžký osud ho potkal a jak je to všechno nespravedlivé… 

Byla jsem naštvaná na celý svět… 

Druhá fáze – zloba, hněv, obviňování. Ano, ano, naštvaná jsem byla, a to hodně. Na sebe, na okolí, na matky, které se na veřejnosti prezentovaly jako matky roku, ale v těhotenství si neodpustily ani alkohol a přesto zůstaly zdravé. Zatímco já ze dne na den přestala kouřit a za celou dobu těhotenství jsem si dopřála jednu dvojku červeného, když jsem si myslela, že tím Jeníkovi pomůžu na svět (samozřejmě, že to nepomohlo:-)). Všechno mi to přišlo nefér, ale v hloubi duše jsem tušila, proč se to děje právě mně…

Byla jsem “roztroušená” všude… 

Třetí fáze – smlouvání. Pokud tato fáze znamená, že člověk hledá různé cesty, jak z toho ven a jak si pomoci, tak to jsem přesně já :-). Začala jsem hledat všude možně, proč se to stalo zrovna mně. Četla jsem různá psychosomatická fóra, neuvěřitelné příběhy, jak se lidé určitým životním stylem eReSky zbavili, začala jsem pít ječmen, chlorellu, konopný olej, jíst milion vitamínů a další. Začala jsem poslouchat Duši K s Jaroslavem Duškem, rozhovory s MUDr. Honzou Vojáčkem a narazila jsem na Bruna Gröninga, který v 50. letech zázračně uzdravoval lidi kolem sebe. Z mého pohledu dokázal lidem předat tolik víry, že se nakonec uzdravili sami – “věř a víra tvá tě uzdraví”. Od Honzy Vojáčka mi zase utkvěl v hlavě rozhovor, ve kterém mluví o autoimunitních, tedy sebedestruktivních, onemocněních. Proč chci ubližovat sama sobě? Proč tu nemoc potřebuji? Tohle mi přijde hrozně zajímavé. Opravdu jsem si podvědomě nemoc přivolala sama? Potřebuji ji ve svém životě? A jestli ano, tak k čemu? Aby mě okolí litovalo? Nebo aby mě okolí obdivovalo? Aby si na mě lidé ukazovali prstem a říkali: “To je ona, ale na to že je tak nemocná, tak nevypadá špatně, ne?”  Nevím… nic z toho mi ke mně moc nejde. Spíš bych to připsala pracovnímu stresu, ve kterém jsem poslední dva roky byla. Byla jsem “roztroušená” všude – tady kurz, tam projekt a další aktivity, které jsem si neustále nabírala, protože to pro mě byla výzva…

Čtvrtou fází jsou deprese – ano, i těmi jsem si prošla. Dobré dny, střídaly ty horší. Výbušnost a napětí se střídaly s pocitem strachu, smutku a bezmoci. Naštěstí se vždycky můžu obrátit na svou rodinu a myslím si, že právě díky rodině a přátelům mě naštěstí deprese v pravém slova smyslu, kdy nemůžete ani vstát z postele, minuly. Strachy mám ale pořád, nejvíce o Jeníka a o to, aby to se mnou manžel vydržel. Moc dobře vím, že to se mnou není vždy jednoduché, ale každý máme své slabé chvilky… Důležité je, aby se nevytratila vzájemná tolerance, respekt a nezapomenout na to, za co si toho druhého vážíme…

Pátá fáze se týká smíření a přijetí nemoci. No dobrá, na léčbě aktivně spolupracuji, v rámci možností udržuji zdravý životní styl (pardon, ale neumím se úplně vzdát dobrého vína a čokolády), ale dokážu se s tím smířit? Těžko říct, protože smíření pro mě znamená přestat bojovat. Ano, můžu to přijmout, ale nesmířím se asi nikdy.

Každá nemoc nám má něco ukázat. Tělo si řekne, když už má dost. Horší je to s hlavou. Je těžké naučit se naslouchat svému tělu. Většinou se to chceme naučit až když nám teče do bot… To je přesně i můj případ…

Já jsem si již své odůvodnění mé nemoci našla (správně bych ji teda neměla nazývat “mou nemocí”, protože tím si ji přivlastňuji a já ji vlastnit přece nechci)… Tím, že nemoc do mého života vstoupila ruku v ruce s narozením našeho syna, tak je vlastně náš syn mým průvodcem a učitelem… Před ním jsem pracovala na 200%, neznala jsem slovo “ne” a šla jsem do všech projektů a výzev, které mi přeběhly přes cestu. Z domova jsem odcházela brzy ráno a vracela jsem se večer. Svou práci jsem milovala.  Představovala jsem si, že svých aktivit se nevzdám ani na mateřské… A tady právě převzala svou roli eReSka. Myslím si, že kdyby se neobjevila, tak jsem opravdu na mateřské mnohem aktivnější a šílenější. Spolu s Jeníkem mě mají naučit zpomalit, užívat si přítomných okamžiků, žít tady a teď, myslet více na sebe, poslouchat své tělo  a dělat jen to, o čem jsem přesvědčená, že má smysl… To že jsem opravdu zpomalila jsem si uvědomila, až když Jendovi bylo asi půl roku a já na procházce zjistila, že jdu s kočárem pomalu a neletím jako vždy. Je to super pocit, člověk si stihne všímat více věcí kolem sebe :-). A tenhle zpomalený modus si chci udržet co nejdéle :-).

Někde jsem dokonce četla, že důvodem onemocnění je karmický dluh z minulých životů. No, já teda ale odmítám splácet dluh za život, který se ani nepamatuji… 🙂

Když jsem vyhledávala pojetí nemoci z psychosomatického hlediska, našla jsem většinou toto: izolace následkem zatvrzelosti, dominantní postoje a požadavky. Odmítání části svého bytí, často obtížné myšlení. Zatvrzelost, neoblomnost, nepružnost, strach. Nemoc, kterou splácíme své minulé dluhy, kterou si člověk má prožít, a svým postojem k této nemoci a životu vůbec si uvědomit, co je v životě podstatné… Já už to vím. Je to rovnováha v pracovním a osobním životě, harmonie těla a duše, vnitřní klid a pocit, že je vše, tak jak má být. Netvrdím, že jsem všeho dosáhla, ale pracuji na tom…  

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on whatsapp
WhatsApp
Share on email
Email
Bitnami